Článek
Nečekala jsem, že si vůbec něco koupím – spíš jsme chtěly nasát atmosféru, dát si kafe a třeba si prohlédnout pár starých šperků nebo knížek. Ale pak jsem ho uviděla.
Stál nenápadně v rohu. Starý, kožený kufr s ošoupanými rohy a zarezlými kovovými přezkami. Na první pohled vypadal opuštěně. Nezajímavě. Ale něco na něm mě přitahovalo. Nedokážu to vysvětlit – prostě jsem měla pocit, že ho tam nemůžu nechat. Dražba byla rychlá. Nikdo o něj neměl zájem. Koupila jsem ho za směšných 180 korun.
Doma jsem ho postavila na stůl v obýváku a chvíli jen zírala. Bylo na něm cosi zvláštního – pach starých časů, jakási tíha vzpomínek, které nepatřily mně. Když jsem ho konečně otevřela, byla jsem překvapená. Nebyl prázdný.
Uvnitř byly staré dopisy, zažloutlé fotografie, dámské rukavičky, několik pohlednic bez známek a malá knížka poezie. Všechno to vypadalo, jako by někdo kufr zabalil ve spěchu. Nebo jako by ho nechal ležet v čase, který se pro něj zastavil.
A pak jsem našla ten dopis.
Byl zalepený, obálka měla na sobě jen křivě napsané jméno: „Anna“. Žádná adresa, žádné datum. Jen to jméno a na zadní straně malý křížek v rohu. Zvláštní, ale nepůsobilo to jako dekorace. Spíš jako značka – varování.
Nevím proč, ale nedokázala jsem odolat. Otevřela jsem ho.
Dopis byl psaný úhledným rukopisem. Začínal slovy: „Milá Anno, jestli toto čteš, znamená to, že jsem selhal.“ Už první řádek mi zrychlil tep. Pokračoval popisem něčeho, co připomínalo únik, útěk, a pocit viny, který autora dopisu tížil natolik, že se rozhodl vše „ukrýt do tmy“. Nešlo o romantický dopis, ani o obyčejné loučení. Byla to zpověď. Přiznání. Vinu s sebou nesl už mnoho let – a psal, že „už dál nemůže nést tíhu toho, co udělal“. Naznačoval smrt, ale nic konkrétního. Žádné jméno, žádná místa. Jen útržky.
Znělo to jako příběh někoho, kdo utekl před něčím hrozným. A přesto – v každé větě bylo cosi zoufale lidského. Slova „odpustíš mi?“ byla napsaná znovu na konci. A pod tím jen podpis: „T.“
Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, kdo byl „T“. Kdo byla Anna? Co mezi nimi bylo? A co přesně udělal? Nevěděla jsem, zda jsem otevřela starou bolest – nebo se stala svědkem tajemství, které mělo zůstat pohřbené.
Druhý den jsem kufr odnesla zpět na půdu. Vložila jsem dopis zpátky do obálky, přelepila ji a zavřela víko. Nechala jsem ho tam, kde možná patřil. Do ticha. Do minulosti.
Ale od té doby se na některé věci dívám jinak. Někdy totiž otevřeme něco, co mělo zůstat zavřené. A přesto… jsem ráda, že jsem to udělala.
