Článek
Manžel už spal na gauči, oblečený jen polštářem pod hlavou – v koutku místnosti ho čekal rozsvícený noční stolek, ležely na něm dvoje čtecí brýle. Uvědomila jsem si, že vedle knihy vypadává zlatá gumička, kterou drží svázané stránky. Zalapala jsem po dechu. Na stole, kam prášilo tlumené světlo lampičky, stála malá hromádka papírů – poskládané listy seřazené do podoby sešitu. V tu chvíli jsem pochopila, že manžel psal o mně. A on nikdy neřekl proč.
Věnovala jsem tomu jen chvíli. Přikryla jsem si šaty kabátem a zamířila ke gauči. Oblékla jsem ho do peřiny, s ladnou opatrností, aby se neprobudil. „Dobrou,“ zašeptala jsem. Ráno jsem však nešla do kuchyně na kávu. Zůstala jsem tichounce stát před stolem, kde ležely stránky poslepu problažené předešlým dnem. Neoplývala jsem zlatým třpytem zvědavosti, spíš mi v hrudi vzplanulo studené napětí. Vzala jsem jeden sešit do ruky – desítky stran lemovaných drobným rukopisem v černé propisce, bez zlomků odstavců, jen nepřetržité proudění myšlenek. A kdesi pod tím okem vířícího písmene jsem zahlédla první větu:
„Dnes jsem ji pozoroval z dálky, jak jde po chodníku. Každým krokem mě fascinuje, i když o tom neví…“
Srdce mi poskočilo. Odkud věděl, že jsem tam? Ráno přece jsem vyšla tichounce, neudělala jsem skoro ani krok. Otočila jsem stránku – poznámka o ranní rutině, jak si svazuju vlasy do drdolu a marně hledám puštěný vysavač, abych uklidila prach v obývacím pokoji. Vzpomněla jsem si, že jsme minulý den přijeli ze služební cesty, že jsem ještě na úkor spánku uklízela, ale manžel spal celou noc. Proč si to všechno tak detailně zapisoval?
Srdce mi hleslo dál, když jsem četla další zápisy. O tom, jak se pletu v chloubě zimního kabátu, jak večer mluvím v polospánku o dávném snu, ve kterém hrála roli moje babička – otec o tom nikdy nevykládal. Pak popsal, jak vstávám o půl šesté a hledám kávu v šuplíku, a jak si předtím pokaždé utírám rty do bílého kapesníku, jako bych se chystala na zámek v jiném životě. Nic z toho jsem mu nevyprávěla.
Třetí sešit mi vyrazil dech. Muž, který mi sliboval, že bude chránit naše soukromí, koupil po mně mapu pražských tramvajových linek. Zapsal si, kdy nastupuji do „jednačky“, a na jakých zastávkách mě viděl vylevovat pohled z okna. Poznámku o rozbité výloze kamen seřadil vedle kresby, kde jsem si přestříhávala polétavé vlasy. Jestliže to měl být jen cosi jako deník, proč zaznamenával každý můj krok?
Začala jsem obracet stránky rychleji a rychleji. Věty se měnily v prchlý monolog ticha. V jednom odstavci psal, jak jsem se rozzářila, když jsem objevila koupené boty v předsíni, v dalším, jak jsem o půlnoci otevřela okno, aby v duši cítit léto dřív, než rosu vypije svět. Každý drobný detail mého soukromí se tam objevil, jako kdyby se skrze jeho tužku rodil výklad o mé nejvnitřnější duši – a přitom jsem mu nikdy nedala svolení. Nikdy mi neřekl, že chce sledovat mé nohy, mou tvář nebo mé myšlenky.
Strach mě popadl touhou dále nečíst. A přece mě k tomu přitahoval zvědavý hukot, který vznášel těžké otázky: Kdo jsem podle něj? Proč se o mě tak usilovně zajímal? A především – co tím sleduje? V posledním sešitě bylo několik stran prázdných a pak zčernalý zápis čtyřmi slovy:
„Potřebuji, aby se mnou mluvila i když nepozná, kdo jsem…“
Můj dech se odřízl. Cítila jsem, že instinktivně potřesu svými emocemi – vztekem, zklamáním, obavou, ale i něčím temnějším. Co tím myslel? „Mluvila i když nepozná, kdo jsem.“ Jako by se bála, že bych přestala být tou, kterou miluje. Měl tu potřebu zapisovat si každý můj pohyb, aby věděl, že skutečně existuji? Nebo tušil něco, co já neviděla?
Další věty končily prudkým zčernáním inkoustu: „Začnu předstírat smích. Možná tak objeví, že vůbec neve mý hlas.“ „Viděl jsem, jak se dívá z okna – nepotřebuje mě, aby ho zachránil.“ A poslední zápis:
„Zítra večer to udělám.“
Slova visela v mé hlavě jako výkřik do tmavé propasti. Co si chystá? Co měl v plánu „udělat“? Srdce mi zahořelo steskem: neznal mě, ale přesto jsem mu dala vše – mládí, lásku, tiché naděje. Když jsem pak našla manžela v obýváku, spal opět na gauči. Stránky ležely na zemi pod ním, jeden roztrhaný list podle mého jména vrávoral kamsi k noze pohovky.
Probudila jsem ho lehkým zatřesením. Probrala jsem ten nepochopitelný sešit bez jediného slova. „Nic takového jsem nepsal,“ zašeptal ospale, jako by se budil z umělého spánku. Přitom mu z duše zazněl jen pocit studu. Ptal se, proč by si vymýšlel něco, čemu nerozumí. Ale v jeho očích jsem hledala stín pravdy: něco mimo mou představivost, něco, co mu nedovolilo mi vysvětlit, proč támhleté stránky vůbec existují.
Dny poté jsem se dívala do jeho obličeje z ranního světla a viděla, jak spí. Truhlice nám nikdy nebyla tak tichá. A já jsem věděla, že se naše manželství změnilo. Teď už nejde jen o lásku dvou lidí. Jde o tajemství, které se vynořilo z propasti jeho tužky, a přitom mě nikdy nepustilo, aby byla součástí toho zápisu. A zeptala jsem se sama sebe: Kdo vlastně pozoroval koho? Kdo hledal bezpečí za písmeny?
A teď, když manžel večer zhasne lampu a odklopí deníček, vracím se k jeho místu u stolu. Občas si vezmu první stránku a zase přelouskám: „Dnes jsem ji viděl, jak zapíná koše. Chceš-li vědět, jak voní, stačí jí jen dát čas.“
Ale už nepíšu. Přece jen… nestačila bych mu dohnat každý řádek.
