Článek
Po dvou dnech už nešlo předstírat, že se nic neděje. Moje osmiletá dcera Eliška, do té doby veselá, upovídaná holčička, se uzavřela do sebe jako škeble.
„Možná jí jen nesedl kolektiv,“ říkala mi učitelka, ale ani ona sama nevypadala přesvědčeně. Děti prý byly na starém zámku kousek za městem. Nocovali tam dvě noci. Výlet měl být o historii, poznávání, o zážitcích. Jenže moje dcera si přivezla něco jiného – ticho.
Vzala jsem ji k dětské psycholožce. Trpělivě kreslila, mlčela, občas se zamračila, ale slova nepřicházela. Po několika sezeních mi doktorka řekla: „Vaše dcera nezažila fyzické trauma. Ale něco ji vyděsilo. Tak moc, že si vytvořila ochranný štít – mlčení.“
Snažila jsem se zjistit víc. Mluvila jsem s rodiči ostatních dětí. Většina z nich výlet popsala jako nudný. Jen jedna holčička – Terezka – se nechtěla k tématu moc vracet. Po chvilce mlčení ale šeptla své mamince cosi o Elišce a jedné noci. A ta mi to pak neochotně předala.
„Eliška se v noci ztratila,“ začala. „Našli ji prý sedět sama v jedné z chodeb. Celou bílou, roztřesenou.“
Zavolala jsem znovu učitelce. Přiznala, že jednu noc skutečně Eliška nebyla ve své posteli. Prý ji našli až po půlhodině hledání. Seděla na zemi, před jedněmi starými dveřmi. A říkala jen jediné slovo: „Šepotá.“
„A to vám nepřišlo důležité mi říct?!“ vyjela jsem na ni. Učitelka vypadala zahanbeně. „Nechtěli jsme dělat paniku. Mysleli jsme, že je to jen dětská hra.“
Začala jsem hledat informace o tom zámku. Našla jsem starý článek o tom, že tam před lety během rekonstrukce objevili zazděnou komnatu. Uvnitř byla stará panenka a deník jedné dívky. Psal se rok 1894. Dívka se jmenovala Eliška. Psala, že slyší hlasy za zdí. Že někdo volá její jméno. Poslední zápis byl zmatený: „Nechci k nim dolů. Prosím. Šepotá mi…“
Zatajil se mi dech.
Znovu jsem si sedla s dcerou. Položila jsem před ni kreslící blok. Beze slova nakreslila dveře. A vedle nich – malou holčičku. Stejně starou, jako je ona sama. Měla prázdné oči. A pod obrázek napsala: „Chce, abych šla s ní.“
Ten den jsem pochopila, že nemůžu vše vysvětlit logikou. A že některá místa si něco nesou. A někdy si z nich naše děti přivezou víc, než jen zážitky. Přivezou si stín.
Dnes už Eliška zase mluví. Ale nikdy se nevrátila k tomu, co viděla. A já už nikdy nenechám její výlety bez toho, abych věděla, kam přesně jedou. Protože někdy – někde – za dveřmi, které zůstaly zavřené moc dlouho, stále někdo šeptá.
