Článek
Zasmála jsem se. Děti říkají podivné věci. Často. Ale to, jak to pronesla – klidně, téměř dospěle – mi v hlavě zanechalo zvláštní pocit.
„Jaký jiný život, zlatíčko?“
„Ten první. Před tímhle. Pamatuješ?“
Nepamatovala jsem. Ale ona ano. A každý další den přidávala víc a víc střípků.
Začalo to detaily. Jméno – prý se jmenovala Klára. Byla dospělá, měla jinou maminku, jiného tatínka. Prý bydlela v domě se zelenou střechou a měla psa jménem Bingo.
„Byl černý a kulhal. Ale byl hodný,“ řekla jednou, když jsme šly kolem útulku a ona se náhle rozplakala.
Snažila jsem se najít racionální vysvětlení. Děti mají fantazii, to je přece známé. Vymýšlejí si přátele, příběhy, celá fiktivní města. Ale dcera nikdy nebyla ten typ. A hlavně – její popisy byly až děsivě konkrétní.
Jednou v noci se vzbudila s křikem. Vběhla do ložnice a mezi vzlyky šeptala:
„Zase jsem tam byla, mami. V tý vaně. Táta mě tam zavřel. Nemohla jsem dýchat.“
Zůstala jsem strnule sedět. Cože?
Další dny jsem se jí snažila nenápadně vyptávat. Opravdu nechtěla mluvit. Jen sem tam utrousila:
„V tom prvním životě jsem byla moc smutná. Ale tady je to lepší. Tady mě máš ráda.“
Začala jsem si zapisovat, co mi říká. Adresy, jména, popisy. Jen tak, abych to měla. A pak jsem jedno odpoledne zadala jednu z těch adres do vyhledávače.
Existovala. Malý dům se zelenou střechou. Ve městě, kde jsme nikdy nebyli. A to jméno, které mi několikrát opakovala – Klára Nováková – patřilo dívce, která před osmi lety zemřela. Utonula. Ve vaně.
Policie tehdy případ uzavřela jako nehodu. Dívka prý uklouzla. Ale v místním článku bylo zmíněno, že rodina měla problémy. A že otec byl podezřelý z domácího násilí.
Když jsem tu stránku zavřela, dýchalo se mi těžko.
Možná to byla shoda okolností. Možná někde něco zaslechla. Ale jak by moje dcera – čtyřletá holčička, která nikdy neopustila náš kraj – mohla znát adresu, jméno psa, detaily domu, a hlavně způsob, jakým ta dívka zemřela?
Když jsem jí večer dávala pusu na dobrou noc, držela mě za ruku a tiše řekla:
„Díky, že mě chráníš. V tom prvním životě mě nikdo nechránil.“
A já si v tu chvíli uvědomila, že ať už je pravda jakákoli… tohle dítě si s sebou něco nese. Něco těžkého. A mou jedinou rolí je zajistit, že tentokrát bude její příběh jiný.
Od té doby o svém „prvním životě“ už moc nemluví. Možná se vzpomínky pomalu vytrácejí. Možná… jí tahle druhá šance konečně dává klid.
Ale pokaždé, když kolem mě projde, ucítím lehké mrazení. Protože i když se usmívá jako každé jiné dítě – někdy v očích zahlédnu stín… stín toho, co si přinesla z místa, kam my ostatní už nemáme přístup.
