Článek
Jenže ona to říkala znovu. A znovu. Vždy stejným tónem – klidně, jako by to nebyla urážka, ale prostý fakt.
„Nejsi moje sestra.“
Maminka se vždycky jen usmála, když jsem si šla stěžovat. „Ale no tak, Kačko. Má tě ráda. Jen žárlí, víš? Ty jsi mladší, dostáváš víc pozornosti.“
Ale něco mi na tom nesedělo. Věděla jsem, že žárlivost vypadá jinak. A moje sestra, Lucie, se na mě nikdy nedívala jako na sourozence. Spíš jako na vetřelce.
Roky plynuly. Naše vztahy byly zvláštní. Nikdy jsme se neobjímaly, nesvěřovaly si tajemství. Jako bychom žily vedle sebe, ale ne spolu. Občas jsem přemýšlela, jestli mě má ráda aspoň trochu. A přestože jsem se snažila jí být blíž, vždycky si držela odstup.
Pak jednou, krátce po mé osmnáctce, jsem na půdě hledala staré album do školního projektu. Našla jsem krabici se starými dopisy a fotkami. A na samém dně – složku se záznamy z adopční agentury.
Srdce mi spadlo až do žaludku. Bylo tam moje jméno. Moje datum narození. A také jména biologických rodičů – žádné, které bych kdy slyšela.
Přečetla jsem si to třikrát. A pokaždé mi to dávalo větší smysl. Najednou jsem chápala, proč mě Lucie nikdy nepřijala. Proč měla ten zvláštní pohled, když mě pozorovala.
Já opravdu nebyla její sestra. Tedy ne pokrevně.
Rodiče nikdy neřekli ani slovo. Milovali mě, o tom nebylo pochyb. Ale tuhle pravdu mi zatajili. Nejspíš s dobrým úmyslem. Možná si mysleli, že na tom nezáleží. Ale záleželo.
Když jsem sebrala odvahu a zašla za mámou, bledla před očima. A pak se zlomila. „Byla jsi naše vysněné dítě. Po Lucii jsem už nemohla mít děti. Čekali jsme dlouho, než jsme tě dostali. Milujeme tě stejně – možná ještě víc, protože jsme o tebe museli bojovat.“
Plakala. Já taky. A pak jsem se zeptala:
„Proč to Lucie věděla?“
Máma na mě jen dlouho mlčela.
„Byla u toho, když jsme si tě přivezli. Mysleli jsme, že zapomene. Ale nezapomněla. A nikdy to nepřijala.“
Ten večer jsem za Lucií zašla. Seděla na posteli, sluchátka v uších.
„Měla jsi pravdu,“ řekla jsem jen.
Podívala se na mě. A poprvé za celé roky jsem v jejím pohledu uviděla něco jiného než odtažitost. Možná lítost. Možná úlevu.
„Já vím,“ odpověděla tiše.
Od té doby se mezi námi něco změnilo. Ne zázrakem, nepřes noc. Ale pomalu. Jako by se mezi námi konečně otevřel prostor na něco opravdového.
Už mi neříká, že nejsem její sestra. Dnes mi říká: „Ségra.“
A to mi stačí.
