Článek
Nikdy nás nenapadlo, že by za těmi slovy mohlo být něco víc.
Letos jsme tam s bratrem jeli na víkend. On chtěl vypnout od práce, já jsem si přivezla knížku a chtěla mít klid. První večer jsme si sedli na verandu, pili víno a vzpomínali na dětství. Smáli jsme se tomu, jak jsme jako děti chodili k jezírku chytat žáby a jak jsme se vždycky báli jít moc blízko, protože nám rodiče říkali, že je hlubší, než vypadá.
Pak se bratr na chvíli odmlčel. Podíval se směrem k jezírku a řekl: „Víš, že jsem ji tam zase viděl?“
„Koho?“ nechápala jsem.
„Tu postavu. Tu, co tam stála tehdy… když jsme byli malí. Myslel jsem, že jsem si to tehdy vymyslel. Ale včera večer tam byla znovu.“
Zasmála jsem se. Myslela jsem, že si dělá legraci. Ale on se nesmál. Díval se na mě úplně vážně.
„Stála u vody. Měla dlouhé vlasy. Ale obličej… byl rozmazaný. Jako by ho voda nechtěla pustit ven.“
Ztuhla jsem. Připomněla jsem si, jak jsem kdysi sama měla divný pocit, když jsem tam šla – jako by mě něco pozorovalo. Ale nikdy jsem to nikomu neřekla.
Další den vstal bratr brzy a šel se projít. Řekl, že jde k jezírku, že se chce přesvědčit, že si to všechno jen vsugeroval. Já jsem mezitím připravovala snídani a nalévala kávu, čekajíc, až se vrátí.
Ale nevrátil se.
Hodina. Dvě. Začala jsem ho hledat. Nejprve jsem šla k jezírku. Na břehu ležely jeho boty. Jako by si je sundal, než vstoupil do vody. Ale voda byla klidná. Ticho. Jen stíny stromů tančily po hladině.
Zavolala jsem na něj. Nic.
Pak jsem uviděla něco, co mi vzalo dech – ve vodě, kousek od břehu, stála silueta. Jako by tam někdo stál… pod hladinou. Dlouhé vlasy jí splývaly po ramenou. Nehýbala se. Jen tam byla. A dívala se na mě.
Když jsem se přiblížila, zmizela.
Zavolala jsem policii. Přišli, prohledali jezírko. Nenašli ho. Ani jeho tělo. Ani stopy. Nic.
Jako by se vypařil.
Oficiálně ho nikdy nenašli. Případ zůstal otevřený.
Ale já vím, co jsem viděla. A vím, že ten příběh, co babička vždycky vyprávěla – že jezírko si pamatuje a že si někdy i bere – nebyl jen starý folklór.
Od té doby jsem se tam nevrátila. Ale někdy, když se mi v noci zdá sen, vidím bratra, jak stojí na druhé straně jezírka. A dívá se na mě. A za ním… stojí ta postava.
