Článek
Hrála tichá hudba, okna se zamlžila. Měla jsem radost, že se konečně na chvíli zastavíme, že si sedneme k jídlu a popovídáme si, jako každé odpoledne.
Když jsem uslyšela klíč v zámku, rychle jsem se otočila od sporáku. „Ahoj, broučku!“ zavolala jsem s úsměvem.
Nikdo se neozval.
Jen zvuk klapnutí dveří, těžké kroky a pak ticho.
„Tomášku?“
Zase ticho.
Pomalu jsem přešla do předsíně. Stál tam, promočený, batoh svěšený z ramene, hlavu sklopenou. Neřekl ani slovo.
„Stalo se něco?“
Pokrčil rameny. „Jdu si lehnout.“
Tohle nebyl můj veselý, zvídavý osmiletý kluk, který se vždycky vrátil domů s hromadou historek ze školy.
Tenhle kluk vypadal, jako by mu někdo sebral světlo z očí.
Nechala jsem ho chvíli být. Doufala jsem, že třeba jen neměl dobrý den, že je unavený. Ale ta tíha v jeho pohybech… ta tichost…
Za hodinu jsem to nevydržela. Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje.
„Tomáši?“
„Hm?“
„Můžu za tebou?“
„Jo…“
Vešla jsem. Ležel na posteli a koukal do stropu. V očích měl něco, co jsem u něj neviděla nikdy předtím. Smutek, který mi rval srdce.
Sedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech.
„Chceš mi říct, co se stalo?“
Chvíli mlčel. Pak se mi přitiskl ke kolenům, schoval obličej a potichu zašeptal:
„Proč mě nikdo nemá rád?“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek.
„Co to říkáš? Samozřejmě, že tě máme rádi! Já tě miluju víc než cokoli na světě.“
„Ale ve škole… nikdo se se mnou nebaví. Hrajou si beze mě. A když něco řeknu, smějou se mi…“
Snažila jsem se nebrečet. Musela jsem být silná. Pro něj.
„To mě moc mrzí, Tomášku. Opravdu. Ale víš co? Ty jsi jedinečný. Jsi laskavý, chytrý, máš velkou fantazii a krásné srdce. A někdy to, že jsi jiný, ostatní děti nepochopí. Ale to neznamená, že je s tebou něco špatně. Právě naopak.“
Mlčel. V očích měl slzy. Já v očích slzy taky.
Ten večer jsme si dlouho povídali. Poprvé mi vyprávěl o spolužácích, o tom, jak se mu smějí, že si hraje sám, že rád čte místo fotbalu. Že učitelka řekla, že je „příliš citlivý“.
A mně to rvalo srdce.
Začala jsem každý den hledat způsob, jak ho podpořit. Chodili jsme na výtvarný kroužek, našli jsme skupinu dětí, které měly podobné zájmy. Mluvila jsem s třídní učitelkou.
A doma jsme každý večer měli „čajovou chvilku“ – kde mi mohl říct cokoli, úplně všechno, a věděl, že ho nikdo nebude soudit.
Jednou přišel domů a s tichým úsměvem mi řekl:
„Mami… dneska si ke mně sednul Honza. A pak jsme se smáli. Spolu.“
Objala jsem ho a věděla, že tohle je začátek něčeho nového.
Že ta jedna otázka – bolestná, surová a upřímná – byla začátek našeho hlubšího vztahu. A že můj malý kluk pomalu nachází své místo ve světě.
