Článek
Ale přesto jsem chtěla připomenout, co všechno jsme si spolu prožili. Vzala jsem staré fotky – z dovolených, z výletů, i obyčejné momentky z obýváku – a nechala jsem udělat fotoknihu. Pečlivě jsem vybírala ty nejhezčí. Dala jsem ji svázat do tmavě modrého plátna, jeho oblíbené barvy.
Večer jsem ji položila na stůl se svíčkou a vínem. Tvářil se překvapeně, dokonce mu zvlhly oči. Prohlíželi jsme si fotky spolu, občas se zasmáli, občas vzpomínali. A pak otočil na jednu stránku. Zastavil se.
Byla to fotka z chaty v Krkonoších, asi čtyři roky zpátky. Seděl na terase, s dekou přes nohy, vedle něj náš pes a v pozadí zasněžené kopce. Na té fotce bylo všechno normální.
Ale on se začal třást.
Nejdřív jsem si myslela, že mu je jen zima. Ale ne – bledl, ruce se mu třásly, a pak tu knihu zaklapl.
„Kde jsi ji vzala?“ zeptal se.
„Tu fotku? Byla v našem starém albu. Měla jsem ji v telefonu,“ odpověděla jsem nechápavě.
Ztichl. Pak řekl jen: „Tohle je fotka z jiného dne. Ale já… si ten den pamatuju jinak.“
Nevěděla jsem, co tím myslí. Seděla jsem vedle něj a čekala. Po pár minutách to z něj vypadlo.
Řekl, že ten den na terase seděl sám. Že jsem tam nebyla. Že pes zůstal doma. A že si velmi dobře pamatuje, že měl na sobě červenou bundu, ne šedý svetr jako na fotce. Že vůbec… to nebyl ten den, který si pamatuje.
Řekl mi, že si pamatuje, že se ten den ztratil. Na chvíli prý zmizel z chaty – a nikdo ho nenašel. Ani já. A pak najednou stál zpátky na terase a nic si nepamatoval. A ta fotka?
„Tohle je důkaz,“ řekl. „Důkaz, že něco bylo jinak.“
Nevěděla jsem, co říct. Přemýšlím o tom dodnes. Fotka je skutečná. Je z mého mobilu. Ale podívala jsem se na další detaily – za ním v pozadí není naše auto. A na stole je hrnek, který jsme nikdy neměli. Když jsem si tu fotku přiblížila, viděla jsem za jeho zády ve skle okna odraz postavy. Ale nebyla jsem to já.
A od té chvíle mám pocit, že ten den se opravdu něco stalo. Něco, co nemělo být zachyceno. Něco, co jsme možná neměli vidět.
