Článek
Byl jsem zvyklý pracovat z domova, a tak jsem se těšil na občasné klidné odpoledne. Ten den jsem měl domluvenou videokonferenci se zákazníky od třinácti do čtrnácti hodin a po ní jsem si chtěl dát pauzu. Okolo půl třetí jsem si udělal kávu, sedl ke stolu a pustil si hudbu. Nikam jsem nešel – okna jsem držel zavřená kvůli chladnému větru, dveře zamčené a telefon položený vedle klávesnice.
Když jsem kolem páté skončil s obědem, přišel mi e-mail od souseda pod námi: „Mohl bys se prosím podívat na záznam z kamery ve společných prostorách? Zdá se mi, že něco není v pořádku.“ Ani jsem nechápal proč; žádné zvuky na chodbě jsem neslyšel a soused mně nikdy nic podobného nepsal. Přeposlal mi tedy odkaz na webovou aplikaci, kde se daly přehrát záběry z kamery u vchodových dveří. Otevřel jsem video z dnešního dne kolem tři padesát pět a odpálil přehrávání.
Než jsem si uvědomil plný záběr, mrazilo mě v zádech. V rohu snímku stál… já. V bundě a s taškou přes rameno. Kráčel jsem směrem k telefonu na zdi u vchodových dveří, jako by se chtěl dovolat někomu dovnitř. Mluvil jsem potichu do sluchátka, pak otočil hlavu, namířil pohled k vchodu a zmizel mimo zorné pole kamery. Kamera se dálčkově otáčela a zase přistála na prázdném chodbě.
V té chvíli mi vyskočil puls. Vždyť jsem řekl sousedovi, že jsem celý den doma a že jsem se venkovních prostor vůbec nedotkl. Mobil mi ležel na stole v pracovně, dveře zámek bránil vstupu, a soused tvrdil, že nikdo kolem dveří nepraštil. Mrkl jsem, že bylo v záznamu označeno 15:53. V tu dobu jsem si právě naléval vodu do hrnku a vůbec jsem neváhal vyjít z pracovny na chodbu. Rychle jsem si celý den v duchu přehrál – žádný odchod, žádné vystrojení.
Vyděsil jsem se natolik, že jsem zavolal manželce: „Můžeš potvrdit, že jsem dnes do tří nevycházel z pracovny?“ Potvrdila. V tu chvíli mi došlo, že mám co do činění s něčím, čemu nerozumím – a že to záznam zabíhá až za hranici běžného vysvětlení. Sousedovi jsem odpověděl jen stručně: „Díky, nevím, co se tam děje. Ale vím, že to nejsem já.“
Ten večer jsem zkontroloval všechny zámky, nahlédl do sousedových záznamů i do kamery, kterou jsme nainstalovali v předsíni. Na videích nebyla žádná jiná stopa, která by naznačovala, kdo by mohl být „mojí kopií“. Všechno místo bylo prázdné, jedině u plotny se občas mihly stíny přecházející do mého okna. Spal jsem doma v naději, že ráno mi vše dojde.
Ráno ve čtyři mě probudil šramot u vchodových dveří. Všimnul jsem si, že na zemi visí voda z mokrých bot – sníh tál a někdo opravdu vyšel do chodby. Když jsem rozsvítil lampu, našel jsem u dveří dvě stopy od zimních bot, otisklé na dlaždicích – vedly od zadního vchodu do místa, kde je kamera. Pod ním stála složená taška. Když jsem ji otevřel, nalezl jsem fotku: já sedíc u stolu s kávou a otevřeným notebookem. Na spodní straně byl popisek rukou napsaný drobným písmem: „Skoro jsi odešel, ale já to zachránil.“
Vzpomněl jsem si na dávné baráky, kde lidé věřili v duši dvojníka – že duše, kterou jsme v sobě utvořili, jednou vyjde ven a chodí po světě. Něco uvnitř mi říkalo, že to není obyčejný zloděj identity, ale že se stalo něco více nepochopitelného. Kdo jí napsal ten vzkaz a kde se ten druhý „já“ vzal? Nejspíš už nikdy nezjistím, ale od té doby zamykám dveře na dvě západky a kontroluji záznamy každou hodinu.
Někdy v noci si představuji, že vidím své dvojníka, jak chodí v chodbě pod lampou, a překrývá svůj stín s mým. Ležím ve tmě a poslouchám, jak čas od času zazvoní telefon spojený se zvonkem – jako by někdo volal, že je čas vyjít ven a převzít moje místo. A vím, že to, co jsem viděl na té kameře, už nelze vymazat – obraz mého neznámého „já“ mi zůstal v hlavě navždy, připomíná mi, že domov nemusí být jen to, kde jsme, ale i to, co by nás mohlo jednou nahradit.
