Článek
Ale datum a název hotelu byly jasné. A ještě jasnější bylo, že ten den měl být můj manžel – podle svých slov – na školení.
Začalo to nevinně. Vlastně úplně banálně. Prala jsem jeho sako. Dělám to pravidelně, vím, že si tam občas nechává propisky nebo drobné. Tentokrát to ale bylo jiné. Když jsem v kapse nahmátla složený papírek, hned mě přepadla zvláštní nervozita. A když jsem ho rozložila, zatajil se mi dech. Hotel Javor, pokoj 203, dvoulůžkový, jedna noc – se snídaní. Datum? Před čtyřmi dny. Den, kdy měl být celý den v Plzni na pracovním školení. Vzpomněla jsem si, jak jsem mu ten den balila sváču na cestu a popřála mu hodně štěstí.
Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na tu účtenku jako na důkazní materiál. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Třeba že to byl omyl. Že to je účtenka někoho jiného. Ale ne – jeho rukopis s poznámkou „Parkování zaplaceno“ na rubu mě přesvědčil, že je skutečně jeho.
Ten večer jsem byla zticha. Pozorovala jsem ho, jak si sedá na gauč, bere si ovladač a přepíná kanály. Vypadal klidně. Jako někdo, kdo nemá co skrývat. Ale já věděla, že něco nesedí.
„Jaký bylo školení?“ zeptala jsem se, když jsem mu nesla čaj.
„Únavný,“ povzdechl si. „Celý den v zasedačce, žádná sláva.“
Usmála jsem se. Neřekla jsem nic. Ne ten den.
Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se, zatímco on klidně oddychoval. A ráno jsem se rozhodla. Neudělám scénu. Neobviním ho bez důkazů. Potřebuju víc než kus papíru. Potřebuju pravdu.
Zavolala jsem do hotelu. Představila jsem se jako „kolegyně“ z práce, která zajišťuje vyúčtování. Slečna na recepci byla milá. Potvrdila mi, že pan Marek Kalous opravdu rezervoval pokoj na své jméno. Přijel v poledne a odjel druhý den dopoledne. „A bylo to pro dvě osoby?“ zeptala jsem se co nejklidnějším hlasem. „Ano, dvoulůžkový pokoj, rezervace pro dvě osoby, slečno,“ odpověděla automaticky.
A mně se v tu chvíli podlomila kolena. Přesně tohle jsem nechtěla slyšet.
Trvalo mi tři dny, než jsem se odhodlala zeptat přímo. Seděli jsme u večeře. Když jsem položila vidličku, vytáhla jsem účtenku a položila ji před něj. „Můžeš mi vysvětlit, co jsi dělal v Hotelu Javor, když jsi měl být v Plzni?“
Ztuhl. Podíval se na mě. Oči se mu zúžily, jako by hledal vhodnou lež. Ale nic neřekl. Jen vzal účtenku do ruky a dlouze si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé.
„To není, jak si myslíš,“ řekl nakonec.
V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Možná ne manželství – zatím ne – ale konec důvěry. A ta, když jednou praskne, už se nedá slepit.
