Článek
Znala jsem jeho přátele, rodinu, věděla, jakou kávu má nejradši i kdy si dává pauzu na cigaretu. Aspoň jsem si to myslela.
Nikdy mě nenapadlo, že člověk, kterého denně objímám, který mi šeptá „miluju tě“ a hladí mě po vlasech, může vést život, o kterém nemám ani tušení.
Byl často pracovně pryč. To nebylo nic neobvyklého. Pracoval jako technik, jezdil na montáže po celé republice. Někdy byl pryč den, někdy víkend. Vždycky mi poslal fotku z hotelu, nebo zavolal z auta. Nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit. Až do jednoho večera.
Byla jsem doma sama. On měl být na „třídenním školení“ v Olomouci. Přišla jsem z práce dřív a rozhodla se, že mu konečně trochu pročistím notebook – stěžoval si, že je pomalý. Ne že bych mu ho prohlížela běžně, ale nikdy přede mnou nic neschovával. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Na ploše měl složku pojmenovanou „faktury 2021“. Otevřela jsem ji s tím, že ji prostě přesunu. Ale vevnitř nebyly žádné faktury. Byly tam fotky. Fotky jeho s malým klukem. Fotky z výletů, z vánočního večera, z narozeninového dortu. Stála tam i žena – blondýna kolem třicítky. Usmívala se na něj. A on na ni.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká stará známost, něco z minulosti. Ale datumy na fotkách byly z posledních měsíců. Jedna z nich byla z minulého týdne. Ze stejného dne, kdy mi tvrdil, že je se šéfem v Brně.
Začala jsem procházet další složky. Četla jsem si konverzace. Byl to vztah. Plnohodnotný. Jako ten náš. Měli spolu syna. Slíbili si dovolenou. Mluvili o stěhování. O společném životě. O mě se nikdy nezmínil.
Nevím, kolik minut jsem seděla v tichu. Snažila se dýchat. Myslela jsem, že omdlím. Volat mu jsem nedokázala. Napsala jsem té ženě. Byla online. Odpověděla během minuty.
Nejdřív mi nevěřila. Poslala jsem jí fotku nás dvou, z loňské dovolené v Itálii. Pak jednu z naší ložnice. A ticho. Pět minut nic. A pak jen:
„Tohle dělá už roky, viď?“
Nevěděla to. Myslela si, že je rozvedený. Že předchozí vztah skončil. Že já jsem minulost. Přitom jsem byla stejnou přítomností jako ona.
Když se vrátil domů, stála jsem u dveří. Podíval se na mě, jako by tušil. Ale nic neřekl. Jen se posadil na gauč a řekl:
„Já ti to chtěl říct. Ale nevěděl jsem jak.“
Nevěděl jak? Po deseti letech? Po všech těch lžích, fotkách, nocích, které strávil „na služebce“?
Rozchod byl nevyhnutelný. Odpustit něco takového nejde. Ani zapomenout.
Ale to, co mě bolí nejvíc, nejsou ty lži. Je to pocit, že celý můj dosavadní život – celý můj svět – byl jen kulisa. Že každé „miluju tě“ mělo svou kopii někde jinde. Že ve chvíli, kdy já připravovala večeři, objímal jiné dítě.
Učím se znovu věřit. Sobě, lidem, světu. Je to těžké. Ale vím, že jednoho dne to dokážu. Protože já jsem byla upřímná. A to je víc, než co kdy dokázal on.
