Článek
Nebyl tam žádný konflikt, žádná hádka, žádné definitivní „už ne“. Jen tiché posouvání hranic, kterého jsme si obě všímaly — a přesto ho nechaly být.
Dřív jsme si volaly bez důvodu. Kvůli hloupostem. Kvůli tichu. Věděla, jak se cítím ještě dřív, než jsem to dokázala říct. Já zase poznala z jedné zprávy, jestli má špatný den. Byly jsme součástí každodennosti té druhé. Neplánovaně. Samozřejmě.
Pak se něco změnilo. Ne dramaticky. Jen se hovory zkrátily. Zprávy přestaly přicházet samy od sebe. Setkání se začala domlouvat dopředu, opatrně, jako by každá z nás měla strach zabrat té druhé příliš místa.
„Musíme se někdy vidět,“ psaly jsme si.
A myslely tím: ne teď.
Říkala jsem si, že je to normální. Práce. Rodina. Únava. Život. Všechno dobré důvody, proč se blízkost mění. Jenže mě bolelo, že už se neptala. Že jsem se najednou musela rozhodovat, jestli má smysl něco sdílet, nebo jestli to zůstane viset bez odpovědi.
Když jsme se viděly, bylo to příjemné. Usmívaly jsme se. Probíraly věci, které se dají říct každému. Práci. Děti. Plány. Smály jsme se ve správných chvílích. Ale nic z toho se mnou nezůstalo. Chyběla hloubka. Přítomnost. Ten pocit, že mě někdo skutečně slyší.
A přesto jsme obě předstíraly, že je všechno v pořádku.
Ani jedna jsme neřekly: „Chybíš mi.“
Ani jedna jsme se nezeptaly: „Co se mezi námi změnilo?“
Protože by to narušilo rovnováhu. A zdvořilost byla bezpečnější než pravda.
Možná jsme se bály, že kdybychom to pojmenovaly, zjistily bychom, že už není co zachraňovat. Nebo že by jedna z nás chtěla víc než ta druhá. A to je nepohodlné poznání.
Tak jsme zvolily ticho. A v tichu se z přátelství stala vzpomínka, která se objevuje při náhodných podnětech. Písni. Místě. Staré fotce. Věci, které připomenou, jaké to bylo, když jsme si byly blíž.
Nejvíc mě mrzí, že to nebyl konec s jasnou hranicí. Nebyla tam možnost truchlit. Jen pomalé uvědomování, že už nejsem součástí jejího vnitřního světa. A že ona už není součástí mého.
Občas si říkám, jestli to cítí stejně. Jestli jí taky někdy dojde, že jsme se ztratily v opatrnosti. Že jsme si daly přednost klidu před blízkostí.
Možná ano. Možná ne.
Vím jen, že některá přátelství nekončí proto, že by se stalo něco špatného. Skončí proto, že se o ně přestane mluvit. Že se o ně přestane pečovat. A že zdvořilost, jakkoliv je milá, není dost silná na to, aby udržela blízkost.
Přátelství se změnilo ve zdvořilý kontakt.
A ani jedna jsme neměly odvahu říct nahlas,
že nás to bolí.
