Článek
Ne jedním rozhodnutím, ale postupně. Po malých krocích, které se zdály rozumné. Praktické. Ohleduplné.
Nechtěla jsem být „ta náročná“.
Na začátku to vypadalo jinak. Říkala jsem si, že ne všechno stojí za řeč. Že není potřeba otevírat každou drobnost. Že lidé mají horší starosti. Že přeháním. Že jsem citlivější než ostatní.
Když jsem se jednou zmínila, že mě něco trápí, odpověď byla stručná. Ne zlá, ale jasná: „To přece není takový problém.“ Zasmál se. Myslel to jako uklidnění. Já si to přeložila jako varování.
Tak jsem příště mlčela.
Říkala jsem si, že je to známka dospělosti. Že umím filtrovat. Že neobtěžuji. Že nejsem hysterická, přecitlivělá ani konfliktní. Byla jsem „v pohodě“. Vždycky.
Jenže vnitřně se něco hromadilo.
Když mi bylo nepříjemně, uklidnila jsem sama sebe. Když jsem byla zklamaná, vysvětlila jsem si, proč je to vlastně pochopitelné. Když mě něco bolelo, řekla jsem si, že to přejde. Že není nutné to vytahovat.
Postupně jsem si zvykla, že moje pocity jsou spíš komplikace než informace.
Nejhorší bylo, že si toho nikdo nevšiml. Protože navenek bylo všechno v pořádku. Usmívala jsem se. Fungovala jsem. Byla jsem spolehlivá, klidná, nenáročná. Přesně taková, jakou okolí oceňuje.
Jenže uvnitř jsem se začala ztrácet.
Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem už ani sama nevěděla, co bych vlastně chtěla říct. Když se mě někdo zeptal, co mi vadí, odpověděla jsem automaticky: „Nic.“ A nebyla to lež — spíš prázdno.
Odnaučila jsem se mluvit o sobě.
Začala jsem mít pocit, že moje potřeby jsou nadstandard. Že bych měla být vděčná, že „je to dobré“. Že mluvit o nepohodlí znamená riskovat, že budu označena jako komplikovaná.
A tak jsem byla tichá. Ohleduplná. Přizpůsobivá.
Cena za to byla vysoká.
Vztahy, ve kterých nemluvíte o problémech, sice vypadají klidně, ale postupně se v nich přestává dýchat. Ne proto, že by druzí byli zlí. Ale proto, že nemají šanci vás poznat doopravdy.
Lidé reagují jen na to, co slyší.
Když nemluvíte, učíte okolí, že jste v pořádku. Že zvládáte. Že nic nepotřebujete. A jednoho dne zjistíte, že vás berou přesně tak — jako někoho, kdo nic nechce, nic neřeší, nic neprožívá.
Nejtěžší bylo přiznat si, že jsem si to zčásti způsobila sama. Ne proto, že bych byla slabá. Ale proto, že jsem chtěla být přijímaná.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že být „nenáročná“ znamená být neviditelná. A že vztah, ve kterém se bojíte mluvit o tom, co vás bolí, není bezpečný — jen tichý.
Dnes se znovu učím mluvit. Ne dramaticky. Ne obviňujícím tónem. Ale pravdivě. I když se mi třese hlas. I když mám strach, že budu působit nepohodlně.
Protože jsem pochopila jednu věc:
Největší náročnost není mít potřeby.
Největší ztráta je přestat je vůbec vnímat.
A být „ta náročná“ je pořád lepší než být ta, která se sama sobě ztratila jen proto, aby byla pro ostatní snadná.
