Článek
Dlouhé večery, smích u televize, rodinné víkendy, a občas ty jeho služební cesty, které jsem považovala za nutnou součást jeho práce. Nikdy mě nenapadlo o nich pochybovat. Než přišla ta poslední.
Odjížděl ve středu ráno. Políbil mě na čelo, pohladil dceru po vlasech a s úsměvem prohodil: „V pátek jsem zpátky. A přivezu vám oběma něco z Brna.“
Jenže tentokrát jsem si všimla, že se ani nepodíval do kufru, když odcházel. A místo toho, aby si vzal oblek, měl na sobě obyčejnou mikinu. Něco ve mně se pohnulo. Ne strach, spíš zvláštní vnitřní neklid.
Zvedla jsem telefon, když odešel, a otevřela aplikaci, kterou jsme kdysi oba nainstalovali kvůli hledání ztraceného mobilu. Najednou jsem si všimla, že jeho poloha není Brno. Byl v našem městě. Dokonce… o pár ulic dál.
Srdce mi bušilo. Nechtěla jsem hned panikařit. Třeba si jen něco zapomněl. Třeba…
Ale o hodinu později byl pořád na stejné adrese. A další den taky. A další.
V pátek večer, když dorazil „z Brna“, měla jsem připravenou otázku. Jen jsem řekla:
„Jak bylo na služebce?“
„Dobrý. Dostal jsem toho spoustu z krku,“ odpověděl bez mrknutí oka. Lež v přímém přenosu.
Nevydržela jsem. Ukázala jsem mu mapu. Zčervenal. Ne poprvé v životě – ale poprvé přede mnou.
„Kdo tam bydlí?“ zeptala jsem se tiše.
„Nikdo,“ řekl. A pak, o chvíli později, dodal: „Je to jen kamarádka. Potřebovala pomoct.“
Kamarádka. O pár ulic dál. Každý den. Místo práce. V noci. „Kamarádka“, která podle mých pozdějších zjištění pracovala na recepci v jeho firmě. Mladší než já. A rozhodně ne kamarádka.
Zjistila jsem, že to trvá už rok. Rok, během kterého mi nosil květiny, smál se se mnou, fotil rodinné momenty, zatímco po nocích žil druhý život, jen kousek odsud.
Nezhroutila jsem se hned. Nevykřičela mu všechno do obličeje. Seděla jsem tam, poslouchala ty jeho tiché výmluvy, a v hlavě mi běželo jediné: jak dlouho mě měl za blbce?
Zabalil si kufr. Tentokrát opravdu. Neřekla jsem dceři pravdu hned. Jen že tatínek potřebuje chvíli být sám. Ale uvnitř mě něco umřelo.
Dnes už vím, že kdyby to nebyla „kamarádka z ulice vedle“, byla by to jiná. Možná jinde, možná později. Důvěra, kterou zradil, se nedá slepit. A důstojnost, kterou z mého života nenápadně ukrajoval, jsem si musela znovu vzít zpátky.
Dnes už ho nečekám s kyticí u dveří. Nezajímá mě, kam chodí večer. Mám jiný život. V klidu. V pravdě. Bez lží o „Brnu“.
A jestli mě to bolí? Ano. Ale víc mě bolí představa, že bych v tom vztahu zůstala. V iluzi.
