Článek
Byl starostlivý, něžný, vtipný. Uměl mě uklidnit, když jsem měla špatný den. A hlavně – mluvili jsme o budoucnosti. Ne vážně, ne jako že „teď hned“, ale… mluvili jsme.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, seděla jsem deset minut na vaně a držela ten malý test v ruce. Dvě čárky. Dvě. Srdce mi bušilo a břicho se mi sevřelo – směs paniky a radosti, kterou nejde popsat.
Chtěla jsem to udělat hezky. Žádné „musíme si promluvit“, ale jemně. Uvařila jsem večeři, zapálila svíčky a schovala jsem těhotenský test do dárkové krabičky. S mašlí. Jo, až tak jsem se snažila.
Když ji otevřel, chvíli nechápal. A pak to přišlo. Ten pohled.
“To myslíš vážně?”
Zněl jinak. Cize.
“To jako… teď? Proč jsi to neprobrala se mnou?”
Začal chodit po kuchyni, rukama si mnul obličej.
„To se stalo omylem, že jo? Jsi si jistá, že to chci?“
Seděla jsem tam s pusou dokořán. Neřekl nic o radosti. Ani jedno slovo o „to zvládneme“. Jen otázky. Strach. A výčitky.
A pak ticho. Dlouhé. Neutěšitelné.
Odešel ještě ten večer. Neřekl kam. Neřekl na jak dlouho. Jen práskl dveřmi a já seděla v obýváku, pořád s tou dárkovou krabičkou na stole. Připadala jsem si jako někdo, kdo udělal něco špatně. Jako bych se měla omlouvat.
Ale dnes už vím, že jsem tehdy nezažila konec – ale nový začátek.
Jsem dnes máma malé holčičky, která mě každý den učí, co je skutečná láska. A její táta? Už nikdy se neozval. Ale víš co? Dnes už ho ani nepostrádám. Protože láska, kterou mám teď doma, je silnější než jakákoli bolest z minulosti.
