Článek
Seděly jsme na verandě, popíjely čaj a vzpomínaly na dětství – jak jsme si hrály na zahradě, jak táta každé ráno dělal palačinky, jak máma zpívala v kuchyni. Bylo to všechno tak… obyčejné. Až do chvíle, kdy řekla:
„Pamatuješ si vůbec na Marka?“
Zasmála jsem se.
„Kdo je Marek?“
Sestra ztichla.
„Našeho bratra. Neříkej, že si ho nepamatuješ.“
Nechápala jsem. Vždycky jsme byly dvě – já a ona. Žádný bratr. Nikdy.
„Byl starší než my. Hrál si s námi, když jsme byly malé. Ale pak najednou přestal být. A nikdo už o něm nikdy nemluvil.“
Zarazilo mě to. Myslela jsem, že si vymýšlí, nebo že si spletla nějakého vzdáleného bratrance. Ale ona trvala na svém. A co víc – měla fotku. Starou, vybledlou, s třemi dětmi na zahradě. Jedna jsem byla já, druhá ona… a mezi námi kluk s hnědými vlasy.
„To je Marek,“ řekla tiše.
Pod fotkou bylo skutečně napsáno: „Léto 1998 – M., L. a A.“
Doma jsem se hned další den zeptala mámy. Zbledla.
„Kde jsi to slyšela?“
Když jsem řekla, že od sestry, zavřela oči a jen zakroutila hlavou.
„Nech to být. Není žádný Marek. Nikdy nebyl.“
Ale to nebyla pravda. Při hledání ve starých věcech na půdě jsem našla další důkazy – omalovánky se jménem Marek, dopis v dětské ruce adresovaný „mamince“, kresby tří postav… A pak záznam z matriky. Marek Novotný, narozený v roce 1992. Stejné příjmení jako naše. Stejná adresa.
Jenomže po roce 1999 po něm nebyla ani stopa. Ani ve škole, ani v nemocnici. Žádný záznam o stěhování. Žádné úmrtí. Jen… ticho.
Když jsme na rodiče naléhali, táta se rozplakal. Poprvé v životě.
„Bylo to složité. Mysleli jsme, že tak bude lepší. Pro všechny.“
Nevysvětlili nám víc. Jen to, že Marek „už není součástí rodiny“.
A dodnes nevím, co se tehdy stalo. Kam zmizel. Proč je jeho existence takové tabu. Jen vím, že když zavřu oči a snažím se vybavit dětství… někdy mám pocit, že si na jeho smích vážně vzpomínám.
A to mě děsí nejvíc.