Článek
Kromě jednoho. Starší muž jménem pan Procházka. Bydlel v domku hned vedle, sám, trochu podivín, ale milý. První den mi přinesl koláč a jen tak mimochodem řekl:
„Za dům nechoďte po setmění. Ani se tam nedívejte.“
Zasmála jsem se, že to zní skoro jako z hororu, ale on se nezasmál. Jen vážně přikývl.
„Pro vaše dobro.“
Nevěnovala jsem tomu víc pozornosti. Myslela jsem si, že je to jen místní legenda nebo jeho výstřednost. Týdny plynuly a já si na jeho slova skoro ani nevzpomněla. Až do jedné bezesné noci.
Bylo po druhé ráno. Nemohla jsem usnout. Vzduch byl těžký, ticho až nepřirozené. Vzala jsem sklenici vody a šla do kuchyně. A tam – skrz záclonu – jsem uviděla pohyb. Za domem.
Něco… nebo někdo… stál u stromu. Nehýbal se. Jen tam stál. Černý obrys v měsíčním světle. Srdce se mi rozbušilo. Přitiskla jsem se ke zdi, vypnula světla a znovu vykoukla. Bylo to blíž. Přímo u zahradního plotu.
A pak jsem uslyšela to… zachraptění. Ne jako kašel. Jako kdyby někdo mluvil, ale neměl hlas. Něco mezi slovy a zvířecím sípáním.
Nedokázala jsem se pohnout. Oči mi zůstaly upřené na tu postavu. Když zvedla hlavu a já viděla její tvář — nebo spíš to, co připomínalo tvář — ztuhla jsem. Byl to stín bez očí. Jen prázdné, tmavé důlky a pohybující se čelist.
Ráno jsem šla za panem Procházkou. Neřekla jsem nic, jen se na něj podívala. A on tiše přikývl.
„Vyšlo to z lesa před pár lety. A teď se to vrací. Když ho nevidíte, nevidí ono vás.“
Od té noci jsem po setmění za dům nikdy nešla. Ani záclony neodhrnuju. Někdy ale slyším… jak se něco plazí u zdi. Jak dýchá. A čeká.
