Článek
Před dvěma měsíci jsme se přestěhovali do panelového domu na okraji Prahy. Nové místo, noví lidé, nová rutina. Největší zvláštností byl náš vedlejší soused, pan Květoň. Každé ráno, když jsme se potkávali na chodbě, pozdravil mě slovy: „Dobré ráno, paní Romana!“ A já pokaždé odpovídala: „Omlouvám se, já nejsem Romana. Jmenuju se Kateřina.“ Jenže příště se to opakovalo: „Jakpak se vede, paní Romana?“ Ani jednou se nepodíval na domovní štítek u dveří, kde jasně stálo jméno „Nováková, Kateřina.“
Ze začátku mi to připadalo roztomilé. Usmívala jsem se, otáčela se a podivovala se nad tím, jak je možné, že si pamatoval špatné jméno. Třetí den jsem mu řekla: „Pane Květoň, opravdu nejsem Romana. Jsem Kateřina Nováková. Asi mě pletete s někým jiným?“ Pokrčil rameny a řekl: „Ach jo, to je jedno, vždyť se stejně říká, že se lidé v domě znají…“ A prošel kolem, jako by náš rozhovor nezazněl.
Postupně jsem si ale začala všímat dalších drobností. Když jsem nosila obědový box z kuchyně k chladničce, prohodil: „Panej Romanko, máte to hezky vyzdobený!“ A mířil pohledem do obývacího kouta, kde byly mé oblíbené obrázky z cest a váza s čerstvými květinami. Nevěnovala jsem tomu pozornost, až do chvíle, kdy jsem jednou přišla domů s nákupními taškami a on přistoupil: „Pojďte dál, Romanko, chystám si kávu.“ Cítila jsem, že je na něj potřeba trochu naléhavější tón: „Pane Květoň, vážně, nejmenuji se Romana.“ Opět přikývl, odklonil se a za pár kroků dodal: „Víte, jak se rýmuje se jménem Romana? Všechny dobré sousedky se tak nakonec jmenují. Ale vy, Kateřino, jste ještě lepší.“ Otočila jsem se a zůstala stát s roztaženými pusami.
Už jsem přestávala rozumět – proč by si mě spojoval se jménem, které mi není vlastní? Začala jsem o tom přemýšlet a pomalu mi docházelo, že se někde vyskytuje žena jménem Romana, která by mohla bydlet v naší části Prahy. Jednoho večera jsem se rozhodla pátrat. Na internetových diskuzích k bytu jsem objevila jméno pana Květoně – byl to muž, který tu bydlel přes dvacet let, pamětník menších oprav domu i společenských akcí ve společné místnosti. Požádala jsem ho o radu, jestli by mi nepodal kontakty na sousedy, abych se lépe zabydlela. Překvapilo mě, že se v odpovědích nikdo nesnažil opravit mou identitu – všichni mě znali jako „novou Romanu“ v domě.
Další den jsem zašla k paní Večerové, která také bydlela o patro níž. Uvařila mi silnou kávu a vyprávěla: „Víš, Květoň si už dlouhá léta myslí, že na této chodbě žije Romana Sedláčková. Ta tu bydlela před dvaceti lety. Proslýchá se, že se odstěhovala kvůli rodinným důvodům a už se nevrátila.“ A s hlubokým smutkem v hlase dodala: „Byla to hodná sousedka, pomáhala všem s praním, nosila zákusky na Vánoce… Když zmizela, pan Květoň měl špatné období. Dodnes tvrdí, že se vrátí.“
Zastavilo se mi srdce. Romana Sedláčková. Nikdy jsem neslyšela o žádné Romane v našem domě, a přesto pan Květoň žil ve své vlastní konstrukci reality. Poodhalila jsem staré kroniky domu v malém úložném prostoru u kanceláře správců – skutečně tam bylo jméno „Sedláčková, Romana“, označené jako nájemnice, která tu žila v létě 2004. Za několik týdnů se odstěhovala neznámo kam a domovní důvěrnice vzpomínala, že za sebou nechala nevybalené krabice a tichý odchod bez rozloučení.
Od té chvíle jsem si uvědomovala, že pan Květoň nejen neplní své každodenní „chyby“, ale žije do určité míry vzpomínkami na Romanu. Snažila jsem se mu to naznačit: jednou jsem vocpala mezi dveře pohlednici s pozdravem: „Dobrý den, pane Květoň, já jsem v domě teprve chvíli, jmenuji se Kateřina.“ Ale když jsem později přišla na chodbu, ležel tam opařený pohled na podlaze. Jeho výraz byl jako pohřební maska: „Nechte mne… Přijde zpátky.“
Po nějakých týdnech jsem se rozhodla situaci vyřešit očima s velkou citlivostí. Vzala jsem si květiny a trošku koláčů, zaklepala na jeho dveře a řekla vstřícně: „Pane Květoň, může to vypadat divně, ale já opravdu nejsem paní Romana. Jmenuji se Kateřina. Ale slyšela jsem o paní Romaně Sedláčkové a o tom, jak tu chybí. Pokud vám mohu pomoci vzpomenout si na tu časť krásných chvil, ráda to udělám. Třeba mi o ni povíte.“
Otevřel dveře a dlouho se na mě díval tak, jako by mě vůbec neznal. Pak pomalu usmál: „Seděla jste tady včera se stejnými květinami, ale netušila jsem, kdo jste. Myslel jsem, že se Romana vrátila.“ Vzduch nabyl podivného ticha. Usmála jsem se jen jemně a položila květiny na stůl ve vstupní chodbě: „Teď už víte, že mám jméno jiné, ale oblíbila jsem si Romanu. Pokud chcete, můžeme si o ní popovídat. Až najdete cestu, ráda vás vyslechnu.“
Od té doby nás občas potkáte na chodbě, jak si povídáme nad kávou. Pan Květoň mi vypráví příběhy z roku 2004, když mu zmizela Romana. Pro mě to jsou barvité vzpomínky na ženu, kterou jsem nikdy nepoznala, a přesto se stala součástí našeho společného bytového světa. Občas zahledí na dveře mého bytu a zamumlá: „Romana sedí uvnitř,“ a já se jen usmívám. Protože vím, že i když nejsem ta pravá Romana, můj život tady může přinést sousedovi kousek útěchy.
Teď, kdykoli slyším, jak mě někdo volá „paní Romana“, usmívám se a tíhnu k tomu, abych zavolala zpátky: „Ano, já jsem tady.“
