Článek
Jednoho odpoledne jsem šla s odpadky a potkala naši starší sousedku paní Hrubou. Bydlí o dvě patra výš, vždy pečlivě upravená, klidná, všímavá. Pozdravila mě a pak se, trochu pobaveně, zeptala:
„Byla jste včera doma? Zdálo se mi, že jsem vás zase viděla stát u okna. Jako obvykle.“
Zarazila jsem se. Včera jsem totiž nebyla vůbec doma. Byla jsem celý večer u rodičů, navíc okno obýváku, o kterém mluvila, je z venku špatně vidět. Je za vysokým stromem a navíc mám často zatažené závěsy.
Zasmála jsem se, řekla, že to asi byla chyba, že tam možná byla sestra nebo jen stín, a šla dál. Ale myšlenka na to ve mně zůstala.
Uběhl týden a znovu – tentokrát v neděli – mi paní Hrubá při náhodném setkání poznamenala:
„Zase jste stála u toho okna. Vždycky máte ruce u těla a tak zvláštně se díváte dolů. Působí to… znepokojivě.“
Tentokrát jsem byla mimo město. Měla jsem uložené fotky, časové značky, svědky. Nemohla jsem být doma. Ale přesto… někdo, nebo něco, tam bylo.
Začala jsem být nervózní. Prošla jsem byt. Zkontrolovala okna, zamykání, zámky. Nic. Všechno v pořádku.
Pak jsem si na to začala dávat pozor. Kdykoli jsem měla být pryč, ptala jsem se sousedky, jestli mě „viděla“. A ona pokaždé řekla: „Ano. Tam jste. Vždy ve stejném oblečení, jen tak stojíte a koukáte ven.“
Vždycky v šedém svetru. Ve kterém… jsem byla naposledy vyfocena s bývalým přítelem. Těsně před jeho smrtí.
Začala jsem mít sny. Stojím u okna. Z venku na mě někdo kouká. Ale já se nehýbu. Nemůžu. Dívám se dolů. Někdy slyším své jméno. Ale nejsem to já, kdo odpovídá. Někdy odpověď zní hlasem, který není můj.
Jednoho dne jsem požádala paní Hrubou, aby mi to, co vídá, vyfotila. Nechtěla – prý se bojí. Ale nakonec souhlasila. A tak jsem jí dala svůj starý telefon, aby měla něco po ruce.
Fotku mi poslala dva dny nato. Třásly se mi ruce, když jsem ji otevírala.
Byla to silně rozmazaná fotka, focená přes sklo a větve. Ale něco tam bylo. Silueta. Postava u okna. Hlavu lehce nakloněnou. Vlasy sčesané dozadu. Ruce svěšené podél těla.
A obličej… byl můj. Ale ne úplně. Oči byly černé. Prázdné. Ústa lehce pootevřená. Jako by právě vyslovila mé jméno.
Toho večera jsem doma rozvěsila zrcadla, všechny závěsy zatáhla, světla nechala svítit. Ale cítila jsem, že mě pozoruje. Ne zvenčí. Zevnitř.
A pak jsem pochopila, co mi vlastně sousedka říká. Ne že mě vídá u okna. Ale že mě vídá pokaždé, když nejsem doma.
Vždy jen tehdy. Nikdy jindy.
A já si uvědomila, že to, co tam stojí, nepřichází, když jsem pryč. Ono čeká. A možná… čeká na chvíli, kdy se vrátím. Abych si místo u okna vyměnila.
