Článek
Podzimní větřík ohýbal stromy nad parkovištěm a louže na zemi odrážely to jediné zbývající světlo, které prokáklo skrz opar. S klíčem se mi dívala na červené zadní sklo auta a tlumeně si přehrávala v hlavě, co všechno ještě musím stihnout – vyřídit nákup, odvézt děti k babičce, poprosit dědu, aby jim večer poradil s matikou.
Když jsem otevřela dveře, v interiéru ještě vonělo letní teplo. Sála jsem do sedačky, zavřela dveře a ani nevzala rozumem v úvahu, co přijde za chvíli. Ve vzduchu viselo ticho, které jako by na něco čekalo. Přiložila jsem ruku na kliku zapalování, otočila klíčem a spustil se motor. První chladný závan větru jsem si v duchu povzdechla – už přišla ta pravá podzimní zima.
V tu chvíli se stalo něco nečekaného: rádio, které obvykle spouštím až po chvíli, kdy do něj přepnu dabované zprávy, se samo od sebe rozblikalo – jakoby ho někdo na dálku zapnul. Na displeji napočítalo rázné číslo „FM 100,5“, i když jsem ho na konci týdne přepnula na „AM 810“. Ticho přerušil ten povědomý klik a z repráků se ozvaly první tóny písně, kterou jsem posledně slyšela kdysi v dětství… u babičky.
Nechápala jsem to. Tu skladbu znala jen babička – a uměla jí jen zpívat podle staré gramofonové desky. V rádiu ji nikdy nehráli, neexistovala v programech žádné rozhlasové stanice. Pečlivě jsem se dívala na displej: bylo tam FM, obvyklý program plný reklamy a popových hitů, jenže zněla jemná dechová flétna, doprovázená klavírem, a pak se přidaly housle – melodie, kterou mi babička poprvé zazpívala, když mi bylo pět.
Zamrkala jsem a zařadila pomalejší rychlost. Motor se tiše chvěl. Písnička, kterou jsem znala jen z babiččina domova, se linula zezadu přes sedadla. Cítila jsem, jak mi na zátylku naskočila husí kůže – a najednou jsem si uvědomila, že babička zemřela před rokem. Pamatuji si večer, kdy mi sundávali z krku její křížek, a já se nemohla smířit s tím, že už nikdy neuslyším její zpěv. Teď seděla ve mně ta vřelá vzpomínka a znovu ožívala v těch tónech.
Rychle jsem otočila volant doprava, abych zastavila u kraje silnice. Ticho v kabině znovu ztichlo, a z reproduktorů se ozvalo jen pozadí klavíru. Vypla jsem rádio a zaslechla jsem jeho poslední dozvuk: „…la-la-la…“ jako slabý ozvěn. Rozhlédla jsem se kolem – za oknem opuštěné pole, v dálce řada zahrad se zbarvenými stromy. Ticho znovu zatemnělo, a já se cítila, jako bych byla v jiném čase.
Nespustila jsem rádio znovu. Přemýšlela jsem, co mi tím chtěla babička říct. Možná ta píseň vrátila vzkaz: *„Nezapomeň na mě… pamatuj na to, co jsme spolu prožily.“ Po chvíli jsem ujela k domu rodičů, aby tam našli děti. Otevřela jsem dveře garáže a uvědomila si, že i když babička už není mezi námi, její hlas a vzpomínky v srdci zůstávají nadobro.
Někdy se mezi tóny, které zdánlivě nemají nic společného, skrývá ten nejhlubší vzkaz – ten, který zná jen srdce, co jednou naslouchalo cizímu zpěvu a uvěřilo mu navždy.
