Článek
Neznámé číslo. Zvedla jsem to bezmyšlenkovitě, s představou, že jde zase o nějakou nabídku pojištění nebo průzkum spokojenosti. Ale tentokrát to bylo jiné.
„Můžete prosím přijet do nemocnice? Vaše sestra je na příjmu. Uvedla vás jako kontakt.“
Zamrzla jsem.
„Jaká sestra?“ zeptala jsem se automaticky.
„Lucie Nováková. Řekla, že jste její nejbližší příbuzná. Že jí máte ráda.“
Srdce mi vynechalo.
Ano – mám sestru. Starší. Lucii. Ale už roky jsme spolu téměř nemluvily.
Byla vždycky jiná. Divoká, svá, nedostupná. V pubertě odešla z domu dřív než já, přerušila školu, odstřihla se od rodiny. V kontaktu jsme zůstaly jen skrze mámu – vánoční pohled, občasné zprávy o tom, že žije, že je pryč, že se neozývá. Mezi námi zůstalo tolik prázdného prostoru, že se vyplnil tichem. A nakonec i zapomněním.
Teď ležela na nemocničním lůžku. Vstoupila jsem do pokoje a chvíli jen stála. Nevěděla, jestli mě pozná. Ale když otočila hlavu, usmála se. Pomalu, vyčerpaně, ale s jistotou.
„Ahoj, ségra.“
Bylo to jako pohlavek od minulosti. Neuměla jsem najít slova. Jen jsem si sedla vedle ní a mlčela. Ona mluvila – pomalu, s pauzami mezi větami, ale s nečekanou otevřeností. O tom, že žila roky v zahraničí. Že pracovala v kempech, někdy i načerno. Že milovala jednoho muže, který zmizel stejně náhle jako přišel. Že jednou skoro přišla o všechno, a že právě tehdy napsala mé jméno jako kontakt – kdyby se něco stalo.
„Nejsme si blízké,“ řekla tehdy. „Ale jsi pořád moje sestra. A to něco znamená.“
Zůstala jsem u ní několik hodin. Pomohla jí s jídlem, přikryla ji, když usnula. A když jsem odcházela z pokoje, zastavila mě mladá sestra z personálu.
„Jste si hrozně podobné. Myslela jsem, že jste dvojčata.“
Zvláštní, jak může někdo cizí vidět něco, co my samy léta přehlížely.
Doma jsem vytáhla staré fotografie. Na jedné jsme byly v plavkách u rybníka, smějeme se do objektivu, držíme se kolem ramen. Kdy jsme to ztratily? Proč jsme se nechaly rozdělit tichým nezájmem, každodenními starostmi, tím, co se nikdy nevyslovilo?
Ten večer jsem jí napsala dopis. Ne zprávu. Dopis rukou – jako dřív.
„Nevím, co všechno se mezi námi zlomilo. Ale chci znovu znát tvůj hlas, tvé myšlenky. Chci vědět, kdo jsi teď. A jestli mě k sobě ještě pustíš.“
Někdy stačí malý zmatek, obyčejná chyba – a probudí nás k tomu, co jsme celá léta odkládali. V nemocnici si mě spletli se sestrou. Ale možná to nebyla jen chyba. Možná to byl začátek.
