Článek
Duchové, prokletí, záhadné jevy – všechno to pro mě byly jen příběhy pro lidi, kteří potřebují v životě trochu vzrušení. Až do chvíle, kdy se to stalo mně. A pořád se snažím pochopit, co jsem vlastně viděla.
Před půl rokem jsem se přestěhovala do nového bytu. Byla to náhoda – nájem výhodný, lokalita klidná, majitel přívětivý. Byt byl starší, ale v dobrém stavu. Jediné, co mě trochu znepokojovalo, byla koupelna. Ne že by byla špinavá nebo rozbitá. Jen… měla zvláštní atmosféru. Ticho tam znělo jinak. Vlhkost se držela i po celodenním větrání. A zrcadlo nad umyvadlem mě znepokojovalo hned od začátku.
Bylo to staré zrcadlo, mírně zašlé, ale čisté. Hned první večer jsem si všimla, že odraz v něm je… jiný. Nešlo o nic konkrétního. Spíš pocit. Jakoby se světlo v koupelně lámalo jinak, jakoby moje oči hleděly do hloubky, která tam neměla být. Připisovala jsem to únavě.
Jenže dny plynuly – a pocit se zhoršoval.
Stávala jsem před zrcadlem a malovala se, čistila si zuby, a někdy jsem měla pocit, že se moje vlastní tvář pohybuje maličko jinak, než by měla. Nepatrný rozdíl ve výrazu. Drobné zpoždění pohybu. A pak přišel večer, který to všechno změnil.
Byla jsem ve sprše, pára zahalila skla. Když jsem ji setřela, abych se mohla upravit, zůstala jsem stát jako přikovaná. V zrcadle stála žena – s mým obličejem, ale její pohled nebyl můj. Byla starší. Ne o moc. Ale pod očima měla hluboké kruhy a koutky úst jí klesaly v trvalém smutku. A zatímco já dýchala ztěžka, její hruď se nehýbala. Jen se dívala. Přímo na mě.
Vykřikla jsem. A obraz zmizel. Zrcadlo znovu odráželo jen mě – promočenou, bledou a vyděšenou. Snažila jsem se to vysvětlit. Hra světel, pára, únava. Ale tohle nebyl sen. Nebyl to přelud. Já věděla, že jsem se nedívala na sebe.
Další dny jsem se snažila zrcadlu vyhýbat. Sprchovala jsem se se zataženým závěsem. Myla si obličej v kuchyni. Ale nedalo se to dělat věčně. Jednou jsem si v koupelně čistila zuby a koutkem oka jsem to znovu zahlédla. Pohyb – jemný, nesynchronní. Odraz, který už nesledoval můj pohyb. Neusmíval se, když jsem to zkusila. Jen klidně stál. Jako by čekal.
Začala jsem pátrat po historii bytu. Nebylo jednoduché něco zjistit, ale po několika telefonátech a návštěvě místní knihovny jsem našla poznámku v jedné staré evidenci. V roce 1989 se v tom bytě oběsila mladá žena. Sama. Bezdětná, rozvedená, duševně labilní, psalo se.
Jmenovala se Eva. Stejně jako já.
Ten večer jsem zrcadlo přikryla dekou. Doteď je tak. Nevím, co to bylo. Odraz mého strachu? Halucinace? Nebo něco víc? Někdy v noci se mi zdá, že slyším v koupelně tiché kroky. Ale nenacházím odvahu jít se podívat.
A co mě děsí nejvíc?
Že se někdy ráno probudím… a budu to já, kdo zůstane za zrcadlem.
