Článek
Vypadnout z města, najít si chatu někde v lese, daleko od civilizace, a strávit víkend jen ve třech – já, manžel a náš sedmiletý syn Matěj. Rezervovali jsme přes internet starou dřevěnici v Jeseníkách. Fotky vypadaly obyčejně – trochu zaprášené vzpomínky na lepší časy, ale jinak nic zvláštního.
Dorazili jsme v pátek večer. Vzduch byl ostrý a voněl jehličím. Chata byla tiše usazená mezi stromy, trochu se nakláněla, jako by poslouchala lesní šepoty. Klíče jsme našli podle instrukcí pod květináčem. Vevnitř vše vrzalo – podlaha, dveře, i naše kroky.
Matěj byl nadšený. Hned zaběhl do patra, kde byly malé podkrovní pokojíčky. My s manželem jsme zatím rozdělávali oheň v kamnech a vybalovali věci. Ticho rušily jen občasné praskoty dřeva a smích našeho syna.
„Tati, mami! Podívejte, co jsem našel!“ volal najednou shora.
Vyběhli jsme za ním a našli ho sedět u staré truhly. V rukou držel dřevěnou kostku – zjevně ručně vyrobenou. Každá strana byla pečlivě vyřezávaná: písmena, symboly, jednoduché obrázky. Ale to, co nás zneklidnilo, byla dvě písmena vypálená na jedné straně: M a L – naše iniciály. Matěj… a Lenka. Moje jméno.
Chvíli jsme mlčeli. Manžel se to snažil odbýt úsměvem. „Třeba se tu kdysi rekreovala nějaká Marie a Luboš,“ pokrčil rameny. Ale v hloubi žaludku jsem cítila podivné chvění. Ta kostka nebyla nová. Byla stará, skoro ohlazená věkem, jako by si s ní někdo dlouhá léta hrál. A přesto vypadala… známě.
Ten večer jsme si dali čaj, zahráli karty, a šli spát. Matěj si kostku nechal vedle postele, prý mu přináší štěstí. V noci jsem se probudila na zvuk, jako by někdo šeptal. Myslela jsem, že je to vítr v komínech. Ale když jsem šla zkontrolovat Matěje, ležel tiše, objímal kostku a usmíval se ze spaní.
Druhý den jsme se vydali na procházku. Cestou zpět jsme potkali starého pána s holí. Pozdravil nás, podíval se na Matěje a pak na mě.
„Vy jste dcera paní Marie?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „To bude asi omyl. My jsme tu poprvé.“
Zamračil se, ale pak kývl. „Tak to se omlouvám. Jste jí ale strašně podobná. Bývala tu často. Vždycky s malým chlapečkem.“
Znejistěla jsem. Doma jsme večer projížděli rodinné alba. Zavolala jsem mámě a opatrně se ptala. Zprvu nic, ale pak si vzpomněla.
„Tvoje babička měla chatu v Jeseníkách. Ale prodala ji, když ti bylo asi pět. Prý to tam bylo… divné. Mluvila o snech, o tom, že tě tam v noci někdo volal jménem.“
Ten večer jsem nemohla usnout. Matěj znovu šeptal ze spaní. A mezi slovy byla i ta dvě jména – Marie a Luboš.
V neděli jsme odjížděli. Matěj si kostku chtěl vzít domů. Ale jakmile jsme nasedli do auta, sám ji položil na verandu. „Nechci, aby šla s námi,“ řekl tiše. „Ona patří sem.“
A já mu věřila.
