Článek
A pak přijde tvrdé probuzení. Protože si uvědomíte, že nejste hlavní hrdinka milostného příběhu. Jste jen jedna z mnoha. A přesně to se stalo mně.
Začalo to jako dokonalá romance
Potkali jsme se úplně náhodou. Já, obyčejná holka, on charismatický, zábavný a neuvěřitelně okouzlující muž. Seznámili jsme se v baru přes společné přátele. Slovo dalo slovo, přišel první drink, první smích a najednou jsme se už od sebe nemohli odtrhnout. „Mám teď týden volno,“ řekl mi s úsměvem. „Pojďme si ho užít naplno.“ A já souhlasila. Od první chvíle to bylo jako z románu. Procházky po večerním městě, smích, letmé doteky. Ranní snídaně ve stylových kavárnách, kde jsme se na sebe dívali jako postavy z filmu. Večerní vína na terase s výhledem na město. Bylo to dokonalé. Nikdy jsem s nikým necítila takové propojení. Připadala jsem si výjimečná.„Ty jsi jiná,“ říkal mi. A já mu věřila.
A pak přišel zlom
Poslední večer byl nádherný. Drželi jsme se za ruce, šeptal mi do ucha, jak skvěle se se mnou cítí. „Tohle je něco zvláštního,“ řekl. „Jsem strašně rád, že jsem tě potkal.“ A já si myslela, že to cítí stejně jako já. Že tohle je něco výjimečného. Že je to opravdové. A pak… Jsem zjistila pravdu. Druhý den ráno jsem šla do kavárny, kde jsme spolu byli první den. Byla jsem v euforii. Chtěla jsem si připomenout ty krásné chvíle. Ale pak jsem ho zahlédla. Seděl tam. S jinou ženou. Držel ji za ruku, usmíval se na ni stejně, jako se usmíval na mě. A říkal přesně to samé, co říkal mně.
Nezvládla jsem mlčet
Cítila jsem, jak se mi zastavilo srdce. Tohle nebyl osudový vztah. Tohle byl jeho životní styl. Každý týden jiná žena. Každý týden stejný scénář. A já byla jen další v pořadí. Chtěla jsem odejít, dělat, že jsem ho neviděla. Ale něco se ve mně vzepřelo. Přešla jsem k jeho stolu a dívala se mu přímo do očí. „Takže další týdenní láska?“ řekla jsem klidně, ale dostatečně hlasitě, aby to slyšela i ta druhá žena. On zbledl. Ona se na něj zmateně podívala. „Co to má znamenat?“ zeptala se ho.
A já se otočila a odešla. Co bylo dál? Doma jsem si sedla a přemýšlela. Byla jsem naštvaná. Zklamaná. Zahanbená. Jak jsem mohla být tak naivní? Ale pak mi došlo něco jiného. Ano, naletěla jsem. Ale ten týden byl krásný. A to, co jsem cítila, bylo skutečné. Možná ne pro něj. Ale pro mě ano. Ne všechno, co vypadá jako pohádka, je opravdové. Někteří lidé vás chtějí jen proto, že nechtějí být sami. A hlavně – raději budu sama než jen dalším dočasným zážitkem v něčím životě.
