Článek
Na začátku bylo všechno normální. Žili jsme jako běžný pár, řešili práci, domácnost, občasné hádky o maličkosti. Měli jsme společný účet, plánovali budoucnost, všechno vypadalo ideálně. Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že má peníze, o kterých mi nikdy neřekl.
Dlouhé hodiny na počítači, podivné výdaje
Zpětně mi dochází, že signály tu byly už dlouho.
Manžel trávil čím dál víc času na počítači. Původně jsem si myslela, že jen sleduje filmy, pracuje, nic podezřelého. Jenže pak jsem si začala všímat zvláštních věcí.
Občas jsem zahlédla blikající obrazovku s nějakými postavičkami. Jednou jsem slyšela, jak do mikrofonu říká cizím lidem, že je „level 50“ a potřebuje „lepší gear“.
„Co to hraješ?“ zeptala jsem se tehdy. „Ale nic, jen takový odpočinek po práci.“A já mu věřila. A pak se začaly ztrácet peníze.
Chybějící peníze a podezřelé platby
Měli jsme společný účet, ale jednou jsem potřebovala zaplatit větší nákup a na kartě nebyly peníze.
„To je divné,“ řekla jsem manželovi. „Nejsou na účtu peníze. Nevzpomínáš si, za co jsi platil?“ „Ne, určitě ne. Možná nějaký automatický odběr, podívám se na to.“
Jenže podívala jsem se sama.A zůstala jsem v šoku.
Tajný účet a tisíce utracené za hry
Když jsem otevřela bankovnictví, zjistila jsem, že se z našeho účtu pravidelně převádějí peníze na jiný účet. Účet, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela.
Okamžitě jsem na něj udeřila. „Co je tohle za účet? A proč na něj posíláš peníze?“Viděla jsem, jak mu ztuhla tvář. „To nic není, jen si tam dávám nějaké úspory.“ „Úspory?“ A tak jsem na něj dál tlačila. Až se konečně přiznal.
„Dobře. Ten účet mám na hry.“ „Na hry? Jak na hry?!“ A pak mi všechno došlo.Můj manžel měl tajný účet, kam si posílal peníze, aby si mohl kupovat věci do her, které hrál. Za skutečné peníze si kupoval virtuální zbraně, obleky, postavy… a kdo ví, co ještě.
Tisíce v háji, kvůli ničemu
„Kolik jsi tam poslal?“ zeptala jsem se už celá rudá vzteky. „Nevím… moc ne.“ To byla lež. Když jsem se podívala do historie, málem jsem omdlela. Během posledního půl roku tam poslal skoro 40 tisíc korun. 40 tisíc! Za co? Za nějaké blbé skiny, vybavení do hry, body do virtuálního světa?
Kdyby si koupil občas nějakou hru, neřeknu nic. Ale on za to utratil tolik peněz, že jsme si mohli pořídit dovolenou, opravit auto nebo udělat něco užitečného. A co mě nejvíc naštvalo?
Že mi o tom celou dobu lhal. Že si tvořil svůj vlastní účet za mými zády a tajně tam posílal peníze. „To jsou moje peníze, tak co je ti do toho?“ řekl nakonec. A to byla poslední kapka.
Když se někdo chová jako dítě, nemůže mít manželku
Už toho bylo moc. Nebylo to jen o těch hrách.
Bylo to o důvěře. O tom, že někdo ve třiceti letech lže své ženě, schovává peníze a utrácí tisíce za virtuální nesmysly. A tak jsem udělala něco, co bych nikdy nečekala.
„Jestli si chceš dál hrát, tak si hraj. Ale beze mě.“ Vyhodila jsem ho z bytu. Zůstal stát ve dveřích, jako by čekal, že si to rozmyslím. Ale já už byla rozhodnutá.
Nebudu žít s někým, kdo si mě neváží.
Co bylo dál?
Manžel se snažil pár dní psát, že „to nebylo tak hrozné“, že to „už nikdy neudělá“.Ale já věděla, že už mu nemůžu věřit. A víte co? Nikdy jsem toho nelitovala.
Protože člověk, který lže, schovává peníze a tajně si kupuje virtuální kraviny, není někdo, s kým chci sdílet život.
