Článek
Ráno začalo jako každé jiné. Snídaně, čisté tričko, školní taška a věta „Dneska půjdu dřív, ať nejsem zas poslední.“ Matka pokývala hlavou. Syn vyrazil. Sedm nula nula. Ulice prázdná, město se teprve probouzelo. A on šel. Jenže – šel dvanáctiletý kluk. A to je zcela jiný druh chůze.
To není přesun z bodu A do bodu B. To je rituál. Dobrodružství. Výprava.
Kolem půl desáté zazvonil telefon. Hlas paní učitelky zněl unaveně: „Dobrý den, jen se chci zeptat, jestli je váš syn nemocný, nebo… někde na cestě?“
Matka se podívala na hodiny. 9:55. Syn odešel v sedm.
„Já… myslím, že je na cestě,“ zalhala. A pak vyběhla ven. A kde byl? Sto metrů od domu. V poklidu si kopal do kamínku. Každý krok, jedno ťuknutí. Kamínek letěl, on za ním. Tu do křoví, tu přes cestu. Tu si sedl a kreslil klacíkem do prachu. Čas neexistoval. Jen kamínek a cesta.
„Víš, že už je skoro deset?“ vyhrkla matka.
„Fakt?“ podivil se. „Já šel hned po snídani! Ale ten kamínek… on utíkal.“
A v tu chvíli to vlastně dávalo smysl. Kamínek utíkal. Dítě za ním. A čas? Ten zůstal někde vzadu. Možná mezi popelnicí a školní jídelnou.
Ve škole dostal poznámku. Paní učitelka psala stroze: „Zásadní zpoždění. Přišel až v 10:00. Bez vážného důvodu.“
Ale co když právě kamínek je vážný důvod? Co když v tom kamínku bylo všechno: klid, ticho, hra, fantazie, svoboda? Co když bylo důležitější ho sledovat, než stihnout první hodinu přírodopisu?
Jistě, docházka je důležitá. Ale někdy člověk musí zpomalit, aby si všiml věcí. A děti to umí nejlíp. Jen dospělí zapomněli, jaké to je – ztratit se ve vlastním světě a najít v něm vesmír.
Dítě nešlo pozdě. Jen šlo jinak. S kamínkem v kapse a hlavou v oblacích. A až z toho dítě vyroste, možná mu zůstane právě tahle schopnost – jít pomalu, koukat kolem a nebát se ztratit. A to, upřímně, neučí ani přírodopis, ani poznámka v žákovské.
Text slouží pouze k pobavení čtenářů
