Článek
Ale letos to prostě nevychází. S hypotékou, drahými potravinami a dětmi na druhém stupni ZŠ nám rozpočet sotva dýchá. Jenže ona to myslela vážně. „Musíme žít teď. Peníze budou, nebo nebudou. Ale léto je jen jednou za rok,“ řekla a už mi ukazovala fotky hotelu v Řecku.
Tvářila se, jako by peníze rostly na stromech
Snažil jsem se jí vysvětlit, že už teď žonglujeme s účty. Že zálohy na energie narostly a naše spoření je skoro na nule. Jenže ona slyšela jen to, co slyšet chtěla. „Vždycky jsi tak negativní. Já se snažím, aby naše děti měly zážitky a ty jim pořád připomínáš, co si nemůžeme dovolit,“ reagovala podrážděně.
Nakonec jsem souhlasil aspoň s jedním týdenním pobytem u moře. Ale u toho nezůstalo. Přibyl víkend v Tatrách, a pak last minute u Balatonu, „protože tam to máme kousek a je to levné“.
Nejde o lenost. Jen mám strach
V práci dělám, co můžu. Přesčasy, směny navíc. Ale když vidím, jak lehce žena klikne na „rezervovat“, zatímco já přemýšlím, kde ještě sehnat tisícovku navíc, dělá se mi úzko. Připadám si jako suchar. Ona si užívá, děti jsou nadšené, a já počítám každou korunu.
Mluvil jsem o tom i s kolegou. Říkal, že to má doma podobně. Prý jeho žena sleduje Instagram, kde všechny maminky cestují s dětmi, a nechce být pozadu. Je to prý nový způsob tlaku, místo značkových kabelek se teď předháníme v destinacích. A kdo nezveřejní fotku z pláže, jako by ani neexistoval.
Nevím, co bude na podzim
Když jsme se vrátili z poslední cesty, zkontroloval jsem účet. Zůstatek byl 412 korun. Čeká nás srpen, děti potřebují pomůcky do školy, a já nevím, z čeho to zaplatíme. Manželka se tváří, že všechno nějak dopadne. Ale mě to tíží. Mám strach, že až jednou opravdu dojdeme na dno, nebude už kam uhnout.
Dovolené byly krásné. Nechci být ten, kdo kazí radost. Ale někdy si přeju, aby moje žena víc žila realitou než tím, co „by se mělo“ zažít. Protože až bude zima a my budeme vybírat mezi teplem a nájmem, vzpomínky na slunce nám účty nezaplatí.
