Článek
„Dobrý den, ráda bych si vyzvedla důchod,“ řekla jsem úředníkovi, postaršímu pánovi s prořídlými vlasy a brýlemi na špičce nosu. Podíval se na mě přes ty brýle, jako bych právě řekla něco nesmírně zábavného. „A máte si ho kde vyzvednout?“ zeptal se s úsměvem, který mi přišel trochu povýšený. Vytáhla jsem z kabelky občanský průkaz a zopakovala svou žádost. Tentokrát se už neusmíval a začal něco ťukat do počítače.
Pravda je, že nejsem úplně ve svém živlu, když jde o úřady a formuláře. Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra, kde jsem musela být praktická a rychlá. Administrativa mi nikdy nešla. Vždycky to za mě zařizoval můj muž Karel. Jenže Karel před dvěma lety zemřel a já se najednou musela naučit spoustu věcí, se kterými mi dřív pomáhal. Některé se mi daří zvládnout lépe, jiné hůře, ale postupně se to učím. Přece jen – šedesát sedm let není zase tak moc, aby se člověk nemohl naučit něco nového.
Když jsem odcházela z pošty, zavolala mi dcera Martina. „Mami, všechno v pořádku? Už sis vyzvedla ten příspěvek na stáří?“ Zarazila jsem se. Nikdy jsem neslyšela, že by se důchodu říkalo takhle. „Myslíš důchod? Jo, to už mám vyřízené,“ odpověděla jsem. Na druhé straně telefonu bylo chvíli ticho. „No jasně, důchod… Já jen, že jsi mi říkala, že ho nemáš ráda, tak jsem myslela, že ti bude příjemnější, když to budeme nazývat jinak,“ vysvětlovala trochu rozpačitě.
Doma jsem o tom pak přemýšlela. Je pravda, že když mi přišel první důchod, měla jsem smíšené pocity. Vždycky jsem si říkala, že důchodci jsou staří lidé, kteří sedí na lavičkách v parku a krmí holuby. A najednou jsem byla jednou z nich. Možná jsem si před dcerou občas postěžovala, že se cítím stará, když musím chodit na poštu pro důchod. Ale že by mi to vadilo natolik, aby vymýšlela jiná slova? To mě nenapadlo.
Večer mi volal syn Petr. Ten už má svou rodinu a žije na druhém konci republiky, takže si voláme jen jednou týdně. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale zmínila jsem náš rozhovor s Martinou. „Jo, to ona vymyslela, že budeme důchodu říkat příspěvek na stáří, aby ses necítila špatně,“ prozradil mi s lehkostí člověka, který právě neprozrazuje žádné velké tajemství. „Myslíš, že to pomáhá?“
Byla jsem v šoku. Takže moje děti se spolu domluvily, že budou přede mnou maskovat slovo důchod, jako by to bylo něco neslušného! A pak mi to došlo – oni se o mě bojí. Myslí si, že když dosáhnu důchodového věku, začnu se cítit stará a neužitečná. Uvědomila jsem si, kolikrát jsem sama v životě používala slovo důchodce jako synonymum pro někoho, kdo už má to nejlepší za sebou. A teď se moje vlastní děti bojí, že se tak cítím já.
Ten večer jsem si sedla a napsala oběma dlouhý email. Psala jsem o tom, jak mi bylo, když mi přišel první důchod. Jak jsem se bála, že už mě čeká jen křeslo u televize a občasné hlídání vnoučat. Jak jsem si potřebovala najít novou identitu, když najednou skončila ta stará – zdravotní sestra na chirurgii. Ale taky jsem jim napsala o tom, co jsem zjistila později.
Že důchod neznamená konec života, ale možnost žít ho jinak. Že po čtyřiceti letech ve zdravotnictví si můžu konečně přečíst všechny ty knihy, které jsem odkládala na později. Že můžu jít plavat ve čtvrtek dopoledne, když tam nikdo není. Že se můžu naučit znovu malovat, což jsem jako mladá holka milovala a pak mi na to nezbyl čas. A taky jsem jim napsala, že rozumím jejich obavám, ale že nepotřebuju, aby přede mnou maskovali realitu. Nepotřebuju žít v bublině, kde není žádné stárnutí. Potřebuju jen vědět, že mě pořád berou jako svou mámu – tu samou, která jim vařila kakao, když byli nemocní, a která jim pomáhala stěhovat nábytek do prvního bytu.
O pár dní později mi zavolala Martina. Tentokrát nezněla rozpačitě, ale rozhodně. „Mami, přemýšlela jsem o tom, cos psala. A máš pravdu. My jsme to mysleli dobře, ale asi to bylo trochu hloupé. Jen jsme nechtěli, abys měla pocit, že tě vnímáme jinak jen proto, že jsi v důchodu.“
Od té doby se v naší rodině říká důchodu důchod, bez příkras a bez vytáček. A já jsem zjistila, že mi to vlastně nevadí. Mám svou malou zahrádku, kde pěstuji bylinky pro celou rodinu. Chodím jednou týdně vypomáhat do místní knihovny, kde třídím a zařazuji knihy – je to klidná a příjemná práce bez stresu, který jsem zažívala v nemocnici. A hlavně, začala jsem malovat – nejdřív jen tak pro sebe, ale nedávno jsem se odvážila a pár obrazů pověsila ve výloze našeho obchodu s potravinami. A představte si, dva se prodaly!
Nedávno jsem byla na kontrole u lékaře a v čekárně jsem slyšela, jak si dvě ženy o něco mladší než já šeptají o tom, jak se bojí důchodu. Jak nevědí, co budou celé dny dělat. Málem jsem se k nim otočila a řekla jim, že důchod je vlastně úžasná příležitost. Že po celém životě, kdy jsme plnili povinnosti – v práci, vůči rodině, vůči společnosti – máme najednou možnost plnit ty, které máme vůči sobě. Ale neudělala jsem to. Každý si musí najít svou vlastní cestu a svůj vlastní smír s tou drobnou změnou v občanském průkazu.
A co se týče toho příspěvku na stáří? Raději dávám přednost tomu, čemu se říká příspěvek pro radost. Peníze, které dostávám, mi totiž umožňují konečně dělat věci, na které jsem nikdy neměla čas. A to je víc než důstojné stáří – to je důstojný život.
