Článek
Stejně jako ty stromy, rostly i moje děti – Martin a Lucie. Jen já se nezměnila. Pořád stejná Eva, máma samoživitelka, která se obětovala pro své děti. Alespoň jsem si to myslela. Manžel od nás odešel, když bylo Martinovi osm a Lucii šest. Jednoho dne přišel domů a mezi dveřmi oznámil, že miluje jinou.
Položil klíče na botník, políbil děti na čelo a zmizel. Zpočátku posílal alimenty, ale pak si s novou partnerkou pořídili vlastní děti a peníze přicházely stále méně pravidelně. Nakonec přestaly chodit úplně. A já zůstala sama na všechno – na výchovu, na placení nájmu, na nákupy, na učení, na výlety, na nemoci, na všechno.
Pracovala jsem jako prodavačka v obchodě s textilem a pak ještě po večerech uklízela kanceláře. Když děti onemocněly, brala jsem si směny v noci, abych přes den mohla být s nimi. Spala jsem čtyři hodiny denně a žila jsem z kafe a sušenek, které jsem si brala do práce. Všechno jsem dělala pro ně. Aby měly značkové boty jako ostatní děti ve třídě. Aby mohly jet na lyžařský výcvik. Aby měly počítač, když ho potřebovaly na školu. Držela jsem nás finančně nad vodou za každou cenu.
Nikdy jsem si nestěžovala. A nikdy jsem jim nevyčítala, že nemáme na lepší dovolenou než týden u rybníka v Jižních Čechách, nebo že nemáme auto jako jiné rodiny. Místo toho jsem jim říkala, že jsme silní, že to zvládneme, že se máme i tak dobře. Možná jsem jim měla říct pravdu – že jsem každý večer uléhala s bolestí zad a strachem, jestli příští měsíc zaplatím všechny účty. Ale nechtěla jsem, aby se trápily.
Martin vystudoval vysokou školu, obor IT. Lucie šla na ekonomku. Byla jsem na ně tak pyšná! Dokázali to navzdory všemu. Každý promoce jsem brečela jako želva a děkovala Bohu, že jim dal rozum a sílu. Když nastoupili do práce, konečně jsem si oddechla. Teď už budou mít lepší životy než já. Nebudou muset počítat každou korunu. Budou šťastní.
Jenže pak přišlo něco, co jsem nečekala. Odcizení. Postupné, plíživé, ale neúprosné. Nejdřív se začaly objevovat výmluvy. „Mami, dneska nemůžu přijít na oběd, máme moc práce.“ Pak přišly zkrácené návštěvy. „Musím běžet, ještě potřebuju toho hodně zařídit.“ A nakonec vzácná setkání jednou za měsíc, při kterých se dívají na hodinky a odpovídají jednoslovně.
Minulý týden jsem měla narozeniny. Čekala jsem, že se staví alespoň na kafe. Martin zavolal, že nemůže, že má důležitou schůzku. Lucie poslala květiny kurýrem s kartičkou „Všechno nejlepší, mami“ a vzkazem, že se ozve, až bude mít volnější týden. Seděla jsem ten večer sama v obýváku s dortem, který jsem koupila, a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.
Když jsem to o týden později konečně nevydržela a zeptala se Lucie, proč se tak vzdálili, řekla mi něco, co mě zasáhlo přímo do srdce: „Mami, celý život jsi nás učila, že se musí pracovat a obětovat. Vždyť jsi sama nikdy neměla čas. Byla jsi buď v práci, nebo unavená. Pořád dokola, den za dnem. Tak co čekáš? Děláme přesně to, co jsi nám ukázala.“
Seděla jsem tam jako opařená. Měla pravdu? Učila jsem je celý život, že práce je důležitější než rodina? Než vztahy? Než radost ze života? Snažila jsem se jim dát všechno, ale zapomněla jsem jim dát sebe? Svůj čas, svou pozornost, své úsměvy, svou energii?
Martin mi nedávno řekl, že nemá čas chodit na rande, protože buduje kariéru. Že na vztahy bude čas později. Znělo mi to tak povědomě. Kolikrát jsem si já říkala to samé? Že na nový vztah, na přátele, na koníčky bude čas, až děti vyrostou. Až budu mít méně práce. Až, až, až… A ten čas nikdy nepřišel.
Teď je mi padesát dva a jsem sama. Ani ne tak fyzicky – mám přece sousedku Janu, se kterou chodíme na procházky, a kolegyně z práce, se kterými občas zajdu na víno. Ale sama ve smyslu, že můj život nemá ten obsah, který jsem očekávala. Moje děti žijí své životy někde jinde, zaneprázdněné stejně, jako jsem byla já. A já jim to nemůžu vyčítat, protože je to moje dílo.
Někdy přemýšlím, jestli bych mohla vrátit čas. Vzala bych si víc dovolené. Hrála bych si s nimi déle na pískovišti. Povídala bych si s nimi víc u večeře místo přemýšlení o zítřejší směně. Naučila bych je, že život není jen práce a povinnosti. Že je také smích, odpočinek a čas strávený s těmi, které milujeme.
Ale čas vrátit nemůžu. Můžu jen doufat, že jednou pochopí, že jsem to všechno dělala z lásky. A že láska není jen v tom, co pro druhé obětujeme, ale i v tom, jak s nimi jsme. Tuhle moudrost jsem pochopila příliš pozdě pro sebe, ale třeba není pozdě pro ně.
