Článek
Mám dvě děti, práci na plný úvazek a věčně rozdělanou rekonstrukci koupelny. Můj volný čas se obvykle smrskne na rychlý úklid, nákup a občas, když mám štěstí, na kávu s kamarádkou. Proto když přišla tchyně s nápadem, že bychom mohli všichni vyrazit do skanzenu, nebyla jsem zrovna nadšená.
„To bude skvělý výlet, dětem se to bude líbit,“přesvědčovala mě tchyně Blanka, zatímco dolévala kávu do našich hrnků. „A ty taky potřebuješ vypadnout. Pořád jen v práci a doma, to není normální.“
Neměla jsem sílu odporovat. Tak jsem v sobotu ráno sbalila batoh s vodou, svačinou a pláštěnkami (předpověď počasí byla jako vždy nespolehlivá) a vyrazili jsme. Manžel byl ve svém živlu, miluje staré domy a lidovou architekturu. Děti, Simona (8) a Petr (10), měly v rukou telefony a tvářily se otráveně. Nijak jsem jim to nevyčítala – sama jsem měla úplně stejný výraz.
Skanzen byl větší, než jsem čekala. Rozlehlý areál plný starých dřevěnic, stodol a kapliček. Procházeli jsme domky, kde nás většinou vítali průvodci v tradičních krojích, kteří nám vyprávěli o životě na vesnici před sto lety. Musím přiznat, že některé věci byly zajímavé. Třeba když jsem viděla, jak malé postele kdysi lidé měli, nebo jak prakticky měli zařízené kuchyně.
Po hodině prohlídky už bolely nohy nejen děti, ale i mě. Tchyně ale neúnavně pokračovala, jako by jí bylo dvacet, a ne šedesát pět. „Tady musíme ještě zajít, tohle je prý nejstarší chalupa v celém skanzenu,“ dirigovala nás k malému domku na konci cesty.
Unaveně jsem dovlekla Simonu, která už prohlásila, že jí nohy odpadnou, až k poslednímu stavení. Uvnitř bylo přítmí a teplo. V rohu místnosti stála veliká pec a u ní seděla starší paní. Na hlavě měla šátek, na sobě jednoduchou tmavou sukni a bílou košili. Vypadala, jako by právě vystoupila z dob mé prababičky. „Vítám vás, posaďte se,“pokynula nám k dřevěné lavici u stolu. „Zrovna peču chleba, tak jestli chcete, můžete chvilku počkat a ochutnáte ho čerstvý.“
Děti najednou zpozorněly. Ta samá slova slyšely už v pěti předchozích chalupách, ale vždy to bylo jen jako. Nikde nic nevonělo, nikde skutečně nepekli. Ale tady – tady se linula vůně kvásku a tepla, která vyvolávala vzpomínky, které jsem ani netušila, že mám. „Vy opravdu pečete chleba? Jako doopravdy?“ zeptala se Simona nevěřícně.
Paní – jmenovala se Ludmila, jak nám prozradila – se usmála. „Samozřejmě. Každý den. Dopoledne zamísím těsto, nechám ho kynout a odpoledne peču. Přesně tak, jak to dělala moje babička.“ Začala nám vyprávět, že je ve skanzenu už patnáct let. Původně sem přišla jen na brigádu po důchodu, protože se nudila doma. Ale zamilovala si to místo natolik, že tu zůstala.
„Kolikrát mi nabízeli, ať chodím jen předvádět, jak se to dělalo. Ale já říkám – jaké předvádění? Buď to dělám pořádně, anebo vůbec,“ zasmála se, když vytahovala z pece bochník voňavého chleba. Když nám pak ukrojila po krajíci a namazala ho máslem, které, jak jsme záhy zjistili, také sama stloukla, myslela jsem, že děti omdlí blahem. Dokonce i Petr odložil telefon a s plnou pusou prohlásil, že je to „mega dobrý“.
Ludmila nás nechala jíst a mezitím vyprávěla. O tom, jak se dřív žilo na vesnici. Ale ne jako průvodce z příručky. Mluvila o své vlastní babičce, která měla podobnou chalupu. O tom, jak jako malá holka spávala na peci. Jak chodili naboso, i když byl ještě sníh, protože boty byly drahé a schovávaly se na neděli do kostela.
„Víte, mnozí lidé si myslí, že tehdy byl život těžší. A byl, to bezpochyby. Ale měl svůj řád, své tempo. Lidé dokázali ocenit maličkosti. Čerstvý chleba byl svátek. Nedělní polévka byla událost. A když se večer celá rodina sešla, bylo to jako takové malé požehnání.“
Seděli jsme tam skoro hodinu. A nikdo – ani děti – si nestěžoval, že je to dlouhé. Když jsme odcházeli, Simona se k Ludmile rozběhla a spontánně ji objala. „Děkuji za ten nejlepší chleba na světě.“
Ten den jsem z výletu odjížděla s pocitem, že jsem dostala víc, než jsem čekala. Nebyl to jen výlet do minulosti, ale i připomenutí, co je v životě důležité. A jak snadno to občas zapomínáme. Od té doby peču chleba. Ne každý den jako Ludmila, ale aspoň jednou týdně. A když ho pak krájím dětem ke snídani, vzpomenu si na ni a jsem vděčná, že jsem se tehdy nechala tchyní přemluvit k výletu, který jsem vlastně vůbec nechtěla.
