Článek
Jenže pokaždé, když za sebou v neděli zabouchnou dveře, místo radosti cítím jen úlevu. A pak lítost. Vždycky to začíná stejně. Přijedou, objímání, povídání, kluci běží do pokoje, který jsem pro ně připravila. A pak se snacha postaví do kuchyně. Začne vybalovat svoje věci, přerovná poličky, s výrazem, jako by mi dělala laskavost. Všechno, co jsem navařila, „pro jistotu“ zamrazí a vaří si svoje. Prý mají s dětmi svůj režim. Ale nikdo se mě na nic neptá.
V mé kuchyni jako doma
Zatímco já sedím v křesle, snacha krájí zeleninu a dává dětem na talíř něco, co jsem v životě nevařila. Tofu, sójové mléko, bio ovoce. Nedivím se, že vnuci u oběda nadávají, že by si radši dali řízek. Jenže snacha má jasno. Tvrdí, že takhle je to zdravější. A syn jen pokrčí rameny, jako že nemá cenu odporovat.
Ne že bych proti ní něco měla. Je milá, pracovitá, děti má vzorné. Ale když je u mě, chová se, jako by mi ten byt patřil napůl. Sama nic neřeknu, nechci dělat dusno. Jenže vevnitř to ve mně vře. Celý život jsem dřela, abych měla své zázemí, svou kuchyni, svůj rytmus. A teď mi v tom někdo přehazuje koření podle abecedy.
Cítím se jako návštěva ve vlastním bytě
Když se chci podívat do lednice, musím ji nejdřív prohrabat. Je plná krabiček, zelených past a semínek, které jsem v životě neviděla. Můj jogurt někde vzadu, máslo taky. Z mé kuchyně se stane na pár dní cizí území, kde musím žádat o povolení ke vstupu.
Jednou jsem řekla, že bych ráda navařila klasiku – svíčkovou, bramboračku, něco, co děti znají ode mě. Snacha se na mě podívala s úsměvem a řekla, že děti už na tyhle těžké věci nejsou zvyklé. Že by je bolelo břicho. Tak jsem radši mlčela.
Dřív to bylo jiné
Když byl syn malý, jezdili jsme k babičce a nikdy nikoho nenapadlo jí mluvit do kuchyně. Co bylo na stole, to se jedlo. Co se upeklo, to se chválilo. Nikdo neřešil, jestli je v koláči třtinový cukr nebo bezlepková mouka. Byla to radost. Dneska mám pocit, že všechno musí být podle pravidel, jako by obyčejné jídlo bylo něco nepatřičného.
Myslela jsem si, že až budu starší, bude víc pohody. Ale přijde mi, že se pořád jen přizpůsobuju. A nejhorší je, že se začínám těm návštěvám podvědomě bránit. V pátek se těším a v sobotu počítám hodiny, kdy už zase odjedou.
Stojí mě to čím dál víc sil
Nechci být protivná tchyně. Nikdy jsem nezasahovala synovi do vztahu, nechávám jim prostor, snažím se být vstřícná. Ale poslední návštěvy mě vyčerpávají. Po jejich odjezdu dávám věci zpátky na svá místa, přerovnávám skříňky, peru pět set utěrek, které si dovezli. A ptám se sama sebe, kde se stala chyba.
Možná bych měla říct nahlas, co mi vadí. Ale bojím se, že pak nepřijedou vůbec. A to by mě bolelo ještě víc. Tak radši sklápím hlavu a nechávám si to pro sebe. Ale někdy mám pocit, že v tom tichu ztrácím kousek sebe.
Chtěla jsem být babičkou, která vítá
Když se dneska řekne rodina, každý si představí radost. A ona tam někde je – v dětském smíchu, v objetí, když se loučíme. Ale je i v tom, co se neřekne. V těch malých zklamáních, která se skládají jedno na druhé.
Nevím, jestli je to věkem, nebo dobou. Možná se všechno moc rychle změnilo. A já nestíhám. Jen vím, že moje kuchyně už není moje, když přijede rodina. A to je na tom všem možná to nejsmutnější.
