Článek
V poslední době jsme se doma trochu míjeli, ale přisuzovala jsem to běžnému shonu. Věřila jsem, že právě tahle dovolená nás zase spojí.
Jenže už třetí den jsem začala cítit zvláštní únavu. Bylo mi divně. Myslela jsem, že je to jen vedrem, možná špatným jídlem. Ale nepřestávalo to. Koupila jsem si těhotenský test a hned ho vyzkoušela. Dvě čárky. V tu chvíli jsem měla chuť rozběhnout se k manželovi a obejmout ho. Místo toho jsem zůstala na balkoně s pohledem upřeným do prázdna. Něco ve mně říkalo, že tahle radost nebude sdílená.
Zbytek dovolené jsem se usmívala kvůli dětem. Ale srdce mi těžklo. Když jsem mu to řekla cestou zpět, mlčel. Dlouze, nepřirozeně. A pak to přišlo. „Evo, já ti musím něco říct. Už víc než rok žiju i jinde. Neodešel jsem jen kvůli dětem. Ale ta druhá… s ní je to jiné.“
Nebylo to tak, že by mě podvedl jednou. On žil dva životy. Dvakrát Vánoce, dvakrát narozeniny, dvakrát všechno. A já? Já jsem nevěděla nic. Najednou mi docházelo, proč byl častěji pryč, proč měl stále víc pracovních víkendů a proč jeho telefon v posledních měsících často zvonil potichu.
Seděla jsem v autě, děti spaly vzadu, a mně se bortil svět. Byla jsem těhotná s člověkem, který už měl jiný život. A já tomu čelila sama, mezi dálnicí a tankovací stanicí, kde jsme zrovna stáli.
Doma jsem hrála divadlo. Kvůli dětem. A taky kvůli sobě. Potřebovala jsem čas. Ten jsem si nakonec vzala. Odešel, tentokrát už natrvalo. Ne proto, že bych ho vyhodila. Ale protože už nebylo co držet pohromadě. Nešlo to.
Dnes jsem na mateřské, čekám miminko. Sama, ale klidná. Těžké noci vystřídal vnitřní klid. Mám děti, mám sebe. A to stačí. Láska? Ta se možná vrátí. Až budu připravená znovu věřit. Ale tenhle nový život začal přesně v okamžiku, kdy jsem zjistila, že jeden se právě rozpadá.
