Článek
Na první pohled vypadal jako rozený komik. Ve skutečnosti to měl Jindřich Plachta mnohem složitější. Nebyl typem herce, který by šel do každého výstupu s jistotou hvězdy. Spíš naopak. Tréma, pochybnosti a vnitřní nejistota ho provázely dlouho. Přesto se z něj stal muž, kterého si diváci spojovali s laskavostí, obyčejností a zvláštním druhem smutného humoru. Uměl být směšný, ale nikdy ne prázdně. Za jeho komikou bylo vždycky něco navíc.
Narodil se 1. července 1899 v Plzni jako Jindřich Šolle. Umělecké jméno Plachta nevzniklo jako promyšlená značka, ale z přezdívky. Podle dobových vzpomínek souvisela s jeho dlouhým pláštěm či pelerínou, která k němu neodmyslitelně patřila. Z přezdívky se nakonec stalo jméno, pod kterým vstoupil do české divadelní i filmové paměti.
Úředník, který večer utíkal k divadlu
Plachtova cesta k herectví nebyla přímočará. Vystudoval obchodní školu a nějaký čas pracoval jako úředník. To bylo v tehdejší době rozumné, bezpečné a pro rodinu jistější než nejistý život herce. Jenže Plachtu to táhlo jinam. Přes den seděl v kanceláři, po večerech se pohyboval v prostředí kabaretů a ochotnického divadla.
Právě tahle rozpolcenost se později promítla i do jeho herectví. Nepůsobil jako člověk, kterému svět automaticky patří. Spíš jako někdo, kdo do něj vstupuje opatrně, s rozpaky, ale s nečekanou vnitřní silou. Diváci v něm snadno poznávali obyčejného člověka. Ne uhlazeného hrdinu, ale muže, který se bojí, chybuje, zlobí se, je dojatý a přitom se nevzdává.
Začínal v kabaretním prostředí a brzy se ukázalo, že má zvláštní dar pro zkratku. Nepotřeboval dlouhé vysvětlování. Stačilo gesto, intonace, pár slov a divák věděl, koho má před sebou. Jeho komika nebyla postavená jen na vtipu, ale na charakteru. Plachta dokázal v malé roli vytvořit člověka, který působil, jako by měl vlastní minulost, starosti i malá vítězství.
Osvobozené divadlo mu dalo prostor i tlak
Výraznou kapitolou jeho kariéry bylo působení v Osvobozeném divadle, kde se potkal se světem Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Právě tam se ukázalo, jak dobře může Plachtova nejistá, lehce neohrabaná komika fungovat vedle ostrého slovního humoru a moderní satiry.
Voskovec s Werichem byli proslulí energií, slovní pohotovostí a schopností improvizovat. Pro herce, který v sobě nosil trému a pochybnosti, to muselo být prostředí mimořádně náročné. Zároveň ho ale formovalo. Plachta v jejich hrách nevystupoval jako hlavní tahoun večera, přesto dokázal na sebe strhnout pozornost. Stačil mu menší prostor, protože jeho typ byl nepřehlédnutelný.
V Osvobozeném divadle se objevil mimo jiné v inscenacích jako Fata Morgana, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi nebo Rub a líc. Nebyl jen doplňkem slavné dvojice. Byl jedním z těch herců, kteří dávali scénám zvláštní chuť. Tam, kde jiní sázeli na rychlost a ostrost, Plachta přinášel dojem člověka, který jako by se do velkých dějin omylem připletl z vedlejší ulice. A právě v tom byla jeho síla.
Film z něj udělal tvář obyčejných lidí
Ještě větší prostor než divadlo mu dal film. Začínal už v němé éře, ale skutečně naplno se prosadil až s příchodem zvukového filmu. Jeho hlas, rychlá řeč, zvláštní zabarvení a trochu káravý tón byly pro filmovou kameru darem. Kamera navíc dobře zachytila jeho tvář, pohyb i nenápadnou tragikomiku.
Plachta natočil více než sto filmů. Diváci si ho pamatují z titulů jako Muži v offsidu, To neznáte Hadimršku, Anton Špelec, ostrostřelec, Cesta do hlubin študákovy duše, U nás v Kocourkově, Před maturitou, Městečko na dlani nebo Nebe a dudy. Často hrál profesory, úředníky, drobné živnostníky, podivíny, starší muže a smolaře. Postavy, které mohly snadno skončit jako karikatury. U Plachty ale většinou dostaly lidskost.
Zvlášť silný byl v rolích, kde se humor mísil s trapností, smutkem nebo pocitem křivdy. Nebyl to komik velkých póz. Jeho postavy jako by se pořád trochu bály života. A přesto v nich bylo něco statečného. Někdy stačilo, aby se podíval stranou, nervózně promluvil nebo se pokusil zachovat důstojnost v nedůstojné situaci. Divák se zasmál, ale zároveň mu ho bylo líto.
Laskavý obraz měl i složitější stín
Po válce se Plachtův veřejný obraz proměnil. Byl přesvědčeným komunistou a své politické přesvědčení dával najevo otevřeně. Po roce 1948 se stal jednou z uměleckých tváří nového režimu a podílel se i na filmech, které zapadaly do dobové propagandy. Tuhle část jeho života nejde vymazat ani omluvit pouhou dobou. Patří k němu stejně jako jeho filmová laskavost.
Právě proto je Jindřich Plachta zajímavější než jednoduchá legenda o dobráckém komikovi. Nebyl jen „hodný pán z černobílých filmů“. Byl člověkem své doby, se slabostmi, ideály, omyly i tvrdým přesvědčením. Jeho poválečná angažovanost dnes může působit nepříjemně, ale pro pochopení celé osobnosti je důležitá. Ukazuje, že za tváří smolaře a dobráka stál muž, který v určitých otázkách rozhodně nebyl nerozhodný.
Zároveň tím vzniká zvláštní napětí. Na plátně působil jako křehký člověk, který chápe bolest obyčejných lidí. Ve veřejném životě se ale spojil s režimem, který brzy začal tvrdě zasahovat do osudů mnoha lidí. I proto je dobré dívat se na něj bez sentimentu, ale také bez jednoduchého odsudku.
Herec, kterého prozradila každá nejistota
Jindřich Plachta zemřel 6. listopadu 1951 v Praze. Bylo mu pouhých dvaapadesát let. Za sebou už měl obrovské množství filmových rolí, divadelní zkušenosti, autorské texty i knihy pro děti, z nichž nejznámější je Pučálkovic Amina. Odešel brzy, ale zanechal po sobě typ herectví, který se nedá snadno napodobit.
Jeho komika nebyla dokonalá v technickém smyslu. Byla živá, někdy neklidná, plná zvláštních zádrhelů a lidských rozpaků. Právě tím zůstává působivá. Plachta nepředstíral, že člověk má život pevně v ruce. Ukazoval spíš opak. Že se člověk často bojí, klopýtá, nechápe, co se kolem něj děje, a přesto se snaží zachovat si tvář.
Možná proto jeho nejlepší filmové postavy nestárnou tak rychle jako mnohé dobové komedie. Nejsou postavené jen na pointě, ale na pocitu. Na tom zvláštním okamžiku, kdy se smějeme někomu na plátně a zároveň v něm trochu poznáváme sami sebe.
Jindřich Plachta zůstává hercem, který dokázal z nejistoty udělat přednost. A to je v komedii vzácnější, než se může zdát.
Zdroje:
