Článek
Třicet let v jedné firmě a najednou výpověď. Důvod - nová struktura, už není potřeba. První týdny to jsou jen slzy do polštáře, vztek a sebelítost. Pak ale přijde poznání, že tohle je možná ta nejlepší věc, která se mohla stát.
Zpočátku to vypadá beznadějně. Kdo by taky chtěl zaměstnat člověka těsně před důchodem? Absolvoval jsem spoustu pohovorů, ale na starší lidi se dívají skrz prsty. Tito lidé mají skvělé zkušenosti, ale firmy hledají někoho „perspektivnějšího“. Všichni víme, co to znamená.
Pak ale přijde procitnutí a uvědomění si, že mám nějaké našetřené peníze. Ne žádné miliony, ale dost na to, aby člověk nemusel skočit hned po první práci, která se naskytne. A hlavně – konečně je čas udělat něco, o čem jsem celý život jen snil. A to je cestovat.
První můj výlet byl do Chorvatska. Autobusem jen s batohem na zádech. Všichni kolem mě kroutili nechápavě hlavou, že je to bláznivý nápad. Že v tomhle věku už se takhle necestuje. Ale je to úžasné. Žádný stres, čistá hlava, žádné termíny. Jen svoboda rozhodnout se, kam zítra.
Po Chorvatsku přišlo Řecko. Potom Itálie a Španělsko. Všechno velmi levně, mimo sezónu, když jsou letenky za pár korun. Člověk se naučí hledat nejlevnější ubytování, cestovat místní dopravou, a jíst tam, kde jedí místní obyvatelé. A hlavně – poznávat nové lidi a přátele.
Je super se také setkávat s lidmi v podobné situaci. S ženami i muži kolem šedesátky, které život také donutil změnit směr. Někteří přišli o práci, jiní ovdověli, další se prostě rozhodli, že už nechtějí čekat na důchod, chtějí ještě začít nový život.
Samozřejmě, není to procházka růžovým sadem. Je nutné počítat každou korunu, luxusní hotely nebo drahé restaurace nepřipadají v úvahu. Ale co je lepší? Sedět doma a litovat se?
Známí mi často říkají, že bych měl myslet na budoucnost. Že svým nezodpovědným chováním si snižuji výši důchodu, že bych měl radši hledat novou práci. Ale představa, že budu trávit další roky v kanceláři jen kvůli pár stovkám navíc je šílená. Chci si užívat teď, kdy mi ještě slouží zdraví, ne až za sedm let, kdy budu unavený, sedřený a upracovaný.
Ta „nezaměstnanost“ mi paradoxně otevřela oči. Člověk zjistí, že nepotřebuje spoustu věcí. Že může žít skromněji, ale zato svobodněji. Že štěstí není v tom, kolik vydělává, ale v tom, jak tráví svůj čas.
Po dvou letech cestování jsem zjistil, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Možná bude můj důchod nižší. Možná bude nutné víc šetřit a uskromnit se. Ale ty zážitky a vzpomínky, ty mi už nikdo nikdy nevezme.
Nebojte se změny. Možná přijdete o práci, ale můžete najít něco mnohem cennějšího. Dělat to, co jste vždycky chtěli. Protože život nekončí výpovědí. Někdy právě tam začíná.
