Článek
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a žaludek se stahuje do uzlu. Nebylo to poprvé ani naposledy, co mě takhle shodil před kolegy. Jeho povýšený tón jsem slýchala dva roky téměř denně.
Byla jsem tehdy v týmu nová, nejistá, s hlavou plnou nápadů, ale bez odvahy je prosadit. Tomáš byl hvězdou oddělení – všichni ho považovali za nepostradatelného, vedení na něj nedalo dopustit a on si tu pozici užíval. Zvlášť když mohl ukázat svou převahu nad někým, kdo byl v hierarchii pod ním.
„To nemůžeš myslet vážně, takhle by to nefungovalo ani v cirkuse!“ smál se jindy mému nápadu na zlepšení komunikace s klienty. Kolegové se přidali, některým bylo trapně, jiní se bavili. Odcházela jsem tehdy na toalety, abych se v soukromí vyplakala.
Večer jsem přišla domů a mému manželovi neunikly mé zarudlé oči. „Zase Tomáš?“ zeptal se jemně. Jen jsem přikývla a rozplakala se znovu. „Proč tam zůstáváš? Najdi si něco jiného,“ říkal mi každých pár týdnů. Ale já jsem věděla, že ta práce má potenciál. Jen jsem potřebovala přežít Tomáše.
„Nemá cenu se s ním hádat, nemá to zapotřebí,“ radila mi kolegyně Lenka. „On je prostě taková osobnost, musíš se přizpůsobit.“ Přizpůsobit? Potlačit všechny nápady? Sedět v koutku a čekat, až mi dovolí promluvit?
Jednoho večera jsem zůstala v práci přesčas. Potřebovala jsem dokončit důležitý projekt pro klíčového klienta. Tomáš už dávno odešel, stejně jako ostatní. Při procházení firemních dokumentů jsem narazila na složku s jeho projekty. Zvědavost mě přemohla – jak pracuje náš „nedostižitelný“ kolega?
To, co jsem objevila, mi vyrazilo dech. Jeho postupy byly zastaralé, plné chyb a nedotažené. Čísla nesouhlasila, plány byly nerealistické. Ale nikdo to nekontroloval, protože… byl to přece Tomáš! Ten, který nikdy nechybuje.
Dva dny jsem s tím zápasila. Mám to nahlásit? Riskovat, že budu za donašeče? Nakonec zvítězila profesionalita – nešlo o osobní mstu, ale o budoucnost firmy. Sepsala jsem zprávu, podložila důkazy a poslala ji vedoucímu oddělení.
Schůzka na sebe nenechala dlouho čekat. Vedoucí si pozval mě i Tomáše. „Co si to dovoluješ?“ vrčel na mě Tomáš před začátkem. „Ty nemáš ani páru, co všechno dělám!“
Jenže tentokrát jsem měla fakta. Postupně jsem rozebírala všechny nesrovnalosti, chyby v kalkulacích, nedodržené termíny. Tomáš zbledl, pak zrudl, pak zasypal vedoucího výmluvami. Ten ho však utnul: „Pokud je tohle pravda, máme velký problém.“
O týden později přišla reorganizace oddělení. Tomáš byl přesunut na méně odpovědnou pozici a já jsem dostala na starost jeho dosavadní projekty. Nikdo to neřekl nahlas, ale všem bylo jasné, co se stalo.
První týdny byly peklo. Tomáš rozšiřoval po firmě, že jsem ho „podrazila“, „donášela“, že jsem „ctižádostivá mrcha“. Někteří kolegové mi přestali odpovídat na pozdrav. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli jsem neudělala chybu.
Pak se ale začaly ukazovat výsledky. Projekty, které jsem převzala, najednou fungovaly efektivněji. Klienti chválili zlepšenou komunikaci. Vedení si všimlo nárůstu spokojenosti zákazníků.
Po roce a půl tvrdé práce přišla další reorganizace. Byla jsem povýšena na vedoucí oddělení – a ano, jedním z mých podřízených se stal i Tomáš.
První ranní porada v nové pozici byla jako ze snu. Tomáš seděl zhroucený v židli, vyhýbal se mému pohledu. Když jsem ho požádala o report jeho činnosti, koktal a zrudl. V očích měl směs vzteku a strachu.
„Mohli bychom ten report dostat do zítřka?“ zeptala jsem se klidně. Nedovolila jsem si ani náznak triumfu v hlase.
„Jistě, šé… šéfová,“ zašeptal s pohledem upřeným do papírů před sebou.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli teď mám udělat to samé co on – ponižovat, zesměšňovat, útočit. Mám tu moc. Mám tu příležitost.
Ale ne. Tomáš mi dal nechtěně cennou lekci – ukázal mi, jakým šéfem nechci být. Každý den, kdy vidím jeho nejistotu a strach, mi připomíná, že opravdová síla není v tom druhé srážet, ale zvedat je výš.
