Článek
Mezi věšáky visely bundy, kabáty, svetříky, všechno trochu pomíchané, některé ještě voněly po aviváži, jiné po starém bytě. A pak jsem ho uviděla. Tmavě modrý kabát, lehce obnošený, ale kvalitní. Měl perfektní střih, měkký límec a knoflíky, které se na mě usmívaly. Stál necelých pět set korun.
Malý poklad mezi věšáky
Kabát mi padl jako ulitý. Když jsem si ho zkoušela, prodavačka se usmála a řekla, že mi sluší. Vzala jsem ho bez váhání. Doma jsem ho pověsila na dveře a těšila se, že si ho obléknu do práce. Teprve o pár dní později jsem si všimla, že má trochu natrženou podšívku v kapse.
Chtěla jsem ji zašít, a tak jsem sáhla dovnitř, abych zkontrolovala, jestli to nepůjde jednoduše opravit. Jenže moje prsty narazily na něco tvrdého. Vytáhla jsem z kapsy svazek klíčů a složený papírek.
Zarazila jsem se. Na papírku bylo napsané jediné slovo – promiň. Nic víc.
Zvláštní pocit
Seděla jsem chvíli na gauči a dívala se na ten lístek. Klíče vypadaly obyčejně, jako k bytu. Možná od dveří, možná od auta. Ale to slovo mi vrtalo hlavou. Kdo ho napsal? A komu? Proč zrovna promiň?
Napadlo mě, že kabát mohl patřit někomu, kdo se s někým rozcházel. Nebo někomu, kdo chtěl něco napravit, ale už nestihl. Ta představa mě pálila v hrudi. Přemýšlela jsem, jestli mám klíče vrátit do obchodu, aby se dostaly k původnímu majiteli, nebo jestli si je nechat.
Dlouho jsem nad tím váhala. Nakonec jsem kabát pověsila zpátky do předsíně a klíče s lístkem schovala do šuplíku. Říkala jsem si, že se na to podívám později.
Když věci nesou příběhy
Jenže ten lístek jsem nemohla dostat z hlavy. Pořád jsem přemýšlela, kdo za tím stál. Mladá žena po rozchodu? Starší muž, který udělal chybu? Nebo někdo, kdo se už nikdy nevrátil domů?
V kabátě jsem začala chodit do práce. Každý den, když jsem ho zapínala, jsem si na ten vzkaz vzpomněla. Měla jsem pocit, že si s sebou nosím kousek cizího života. Někdy mě to hřálo, jindy tížilo. A možná právě proto jsem ho měla ráda ještě víc. Byl jiný. Měl duši.
Nečekaná náhoda
Jednoho dne, když jsem stála na zastávce, mě oslovila cizí paní. Dlouho se na mě dívala a pak se zeptala, odkud mám ten kabát. Řekla jsem jí, že z second handu. Chvíli mlčela a pak jí zvlhly oči.
Řekla, že úplně stejný kabát měl její syn. Zmizel před dvěma lety. Policie ho hledala, ale nikdy se nenašel. Měl prý tmavě modrý kabát s ulomeným knoflíkem a natrženou podšívkou. Zůstala jsem stát bez hnutí. Věděla jsem, že je to ten samý.
Co s tím
Doma jsem vytáhla klíče a lístek a dlouho jsem seděla v tichu. Najednou jsem měla pocit, že ty klíče nejsou obyčejné. Že patří k někomu, kdo už se možná nikdy nevrátí. A že ten vzkaz promiň nebyl určen mně, ale někomu, koho nechal za sebou.
Druhý den jsem šla znovu do sekáče a zeptala se prodavačky, odkud kabát získali. Řekla, že to byla jedna větší zásilka z městského skladu, prý z pozůstalostí a darů. Nic víc nevěděla.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli mám klíče odnést na policii, nebo té paní z tramvaje. Nakonec jsem se rozhodla napsat na papírek ještě jeden vzkaz a schovat ho zpátky do kapsy.
Napsala jsem tam: Našla jsem tě. A nezapomněla.
Nový začátek
Od té doby kabát nosím pořád. Ne proto, že by byl krásný nebo drahý, ale protože mi připomíná, že věci mají své příběhy a někdy k nám přijdou z neznámých důvodů.
Občas si říkám, že možná někde existuje člověk, který čeká, že se mu ty klíče jednou vrátí. Nebo že ten lístek s jediným slovem promiň putuje dál s každým, kdo kabát oblékne, dokud se dostane tam, kam má.
Nevím, jestli se to někdy stane. Ale od té chvíle se na věci dívám jinak. Už to pro mě nejsou jen kusy látky nebo věci z výprodeje. Nesou stopy lidí, kteří tu byli před námi. A někdy i kousek jejich srdce.
