Článek
První problém
Vedle nás bydlel starší pár. Ona učitelka v důchodu, on bývalý řidič autobusu. Na začátku byli milí, nosili nám jablka ze zahrady a radili, jak se starat o živý plot. Ale postupem času jsme začali cítit, že jim něco vadí. Nejprve si stěžovali, že náš pes štěká, když kolem projde pošťák. Pak jim prý vadilo, že máme příliš vysoký trávník, protože „to kazí pohled z okna“.
Snažili jsme se být trpěliví. Vysvětlovali jsme, omlouvali se, slibovali nápravu. Ale čím víc jsme se snažili, tím víc výtek přibývalo. Jednou šlo o listí, které prý vítr fouká na jejich dvůr, podruhé o dřevo, které sušíme příliš blízko hranice pozemku. Všechno jsme se snažili řešit v klidu, jenže jejich tón byl čím dál ostřejší.
Nápad, který měl všechno zlepšit
Jednoho dne mi manžel řekl, že bychom to měli vyřešit jednou provždy. „Postavíme nový plot,“ navrhl. Starý dřevěný už měl své roky, byl nakřivo a v některých místech prosvítal. Nový plot by vymezil hranici jasně a možná by sousedé konečně měli pocit soukromí. A my taky.
Rozhodli jsme se, že to uděláme pořádně. Nešetřili jsme, najali firmu a nechali postavit moderní dřevěný plot s betonovým základem. Všechno jsme zaplatili sami, i když by podle zákona měli přispět. Nechtěli jsme se hádat o peníze, chtěli jsme mít pokoj.
Když byl plot hotový, šla jsem k nim osobně. Řekla jsem, že jsme to udělali i pro ně, aby měli klid a žádné spory. Děkovali, dokonce mě objali a říkali, že je to krásné gesto. A já tomu chtěla věřit.
Klid trval přesně tři dny
Po třech dnech jsme se vraceli z práce a všimli si, že něco nesedí. Na straně sousedů byly z plotu vyřezané tři latě. Úplně pryč, zůstaly po nich jen díry. Nechápala jsem. Šla jsem k nim, myslela jsem, že to bude nedorozumění. Ale paní sousedka mě přivítala s ledovým klidem a řekla, že jim plot stíní. Že prý si potřebují zachovat světlo na záhonky, a tak si „jen trochu upravili výhled“.
Nevěřila jsem vlastním uším. Ten plot stál přes sto tisíc, a oni do něj bez dovolení zasáhli. Když jsem to řekla manželovi, zuřil. Ale přesto se rozhodl, že to nechá být, aby z toho nebyla válka. A tak jsme si ty díry prostě opravili. Dali jsme tam nové latě a doufali, že tím to skončí.
Další rána
Jenže neskončilo. O týden později jsme našli na naší straně dvorku vysypané hřebíky. Spousta malých, ostrých hřebíčků, přesně tam, kde parkujeme auto. Zpočátku jsme si říkali, že to mohla být náhoda. Ale pak jsme si všimli, že kolem plotu někdo schválně nalil vodu a udělal z cestičky bahno. Pes se do toho dostal a celý špinavý běhal po domě.
V tu chvíli jsme pochopili, že o náhodu nejde. Že je to naschvál. Když jsme to zkusili znovu probrat, pan soused nám doslova přibouchl dveře před nosem. Od té doby se se mnou nebaví. Když ho potkám na ulici, dívá se jinam.
Zklamání místo klidu
Každé ráno, když jdu kolem toho plotu, mám zvláštní pocit. Měl být symbolem klidu, ale místo toho se na něj dívám s hořkostí. Stál nás tolik peněz a dobré vůle, ale přinesl jen ticho a napětí. A nejhorší je, že už nevím, co víc udělat. Když se snažíte být vstřícní a stejně to nestačí, zůstane jen pocit bezmoci.
Někdy přemýšlím, jestli jsme neměli prostě postavit živý plot a nechat všechno zarůst. Ale i ten by jim asi vadil. Člověk si představuje, že na vesnici budou lidé soudržní, že si budou pomáhat. Ale realita je často jiná. Lidé, kteří žijí celý život na jednom místě, někdy nepřijmou nikoho nového. Ať se snaží, jak chce.
Dnes už se nesnažím
Dnes už se s nimi nezdravím. Přestala jsem se snažit. Na zahradě trávím čas jen na naší straně, za plotem, který jsem kdysi brala jako gesto dobré vůle. Teď je to spíš zeď mezi námi. Možná se to jednou zlepší, možná ne. Ale už nechci dělat první krok.
Nejvíc mě mrzí, že jsem věřila, že když se k lidem chováte slušně, vrátí vám to stejně. Jenže někdy ani nejdražší plot nedokáže oddělit lidskou závist a zlobu.
