Článek
Máme spolu patnáctiletý vztah a dvě krásné děti. Svatba pro nás nebyla nikdy na prvním místě. Prsten je jako okovy, které tě svazují, říkal mi vždycky můj přítel a já jsem tomu věřila. Říkala jsem si, že na lásku určitě papíry nepotřebujeme. Nebyli jsme určitě jediní, kteří o tom doma mluvili. Naši přátelé nás pravidelně škádlili, kdy to konečně zpečetíme a pozveme je na svatební hostinu. A my jsme se vždy jen smáli a přemýšleli, co jim řekneme příště.
Žili jsme společně ve starém domě po Matějových rodičích, který jsme si kompletně přestavěli. Kromě toho jsem vlastnila byt po babičce, a ten jsem pronajímala. Po narození našich dětí jsem zůstala doma a věnovala se výchově dětí a domácnosti. Přítel vedl úspěšnou firmu, což nám zajišťovalo pohodlný život. K tomu všemu jsme měli příjem z nájmu bytu, takže jsme v životě rozhodně nestrádali. Naopak, měli jsme se skutečně dobře.
Mám dvě děti a můj partner se bránil sňatku
Minulý rok začala Anetka chodit do školy, do té samé, kam chodí její bratr. U zápisu se setkala i s novou paní ředitelkou, která zůstala dosti překvapená, když si přečetla mé osobní údaje. „Vy nemáte manželovo příjmení?“ zeptala se. „Ne, nejsme manželé,“ vysvětlila jsem. Doma jsem o nepříjemném rozhovoru řekla Matějovi a znovu již po několikáté jsem otevřela téma svatby. „Matěji, měli bychom se vzít. Už mě nebaví ty věčné otázky na to, proč nemám tvoje jméno,“ Nešlo mi vůbec o obřad, spíš mě zajímala jeho reakce. A přesně se stalo to, co jsem čekala. Zvedl na mě hlas. „Proč najednou chceš zase svatbu? Žijeme si dobře a spokojeně, tak proč to ničit. Chceš si uvázat moje peníze nebo o co ti jde. Nechci žádnou svatbu, na to není čas,“ vykřikl na mě a bouchl do stolu.
Zeptala jsem se, proč se tomu tak brání. Nechápala jsem, v čem je takový problém. Vždyť i jemu musí vadit, že se nás každý ptá. To jsem ale netušila, co mi řekne. „Nemůžu být tvůj manžel. Jsem ženatý.“ Stála jsem tam jako omámená a vůbec jsem nechápala, co mi to říká. Řekl mi, že se oženil, když mu bylo dvacet let. Jeho žena následně onemocněla a on jí opustil. Dokonce se odstěhoval a přerušil s ní veškeré styky. Když se zamiloval do mě, zbaběle utekl. Dokonce mi prozradil, že je se jeho žena stala jen stínem ženy, kterou znal. Myslel si, že jí zbývají jen měsíce, ale ona je stále naživu a nechce se s ní rozvést. Dokonce mi řekl, že jí nechce zklamat. Zhroutila jsem se a vůbec jsem tomu nemohla uvěřit.
Po patnácti letech jsem zjistila důvod
Kdybys mi to řekl před patnácti lety, možná bych tomu rozuměla. Ale teď? Nejsem si jistá, zda chci s tebou dál žít, řekla jsem mu. Odešla jsem do ložnice a zamkla za sebou dveře. Ráno jsem odvezla děti do školy. Když jsem se vrátila, sbalila jsem si věci. Nemohla jsem dál žít s někým, kdo mě tak zklamal a kdo mi celý život lhal. Nechala jsem mu na stole jasný a stručný vzkaz. Budu nějakou dobu u mámy. Děti zůstanou zatím s tebou. Jakmile se uvolní můj byt, vezmu si je k sobě. Ohledně péče se domluvíme bez právníků.
Vím, že je miluješ a nechci ti dělat problémy. Omlouvám se, ale nemohu s tebou dál žít. On mi neřekl ani slovo. Dokonce ani neprosil, abych se k němu vrátila. A co jsem zjistila? Že se znovu vrátit ke své ženě. Já nyní žiju s dětmi v malém bytě po své babičce. Začala jsem studovat angličtinu, na kterou jsem roky neměla čas. Večery trávím s knihou a občas si uvědomím, že mi přítel stále chybí. Možná mu jednou odpustím, ale budeme už jen kamarádi. Ta zrada se jen těžko překonává.
Zdroje: Autorský text a skutečný příběh Petry
