Článek
Jsem zdravotní sestra na částečný úvazek v nemocnici a odpoledne pracuji jako administrativní síla v jedné stavební firmě. Dohromady to dělá dvanáct hodin denně, někdy i více. A stejně na konci měsíce zůstane na účtu sotva dost na zaplacení nájmu, energií a nákupů na další měsíc. Žádné úspory, žádná rezerva, jen věčný strach z toho, že jednou onemocním a celý ten křehký systém se zhroutí jako domeček z karet.
Michal, můj přítel, se kterým žiju už čtvrtým rokem, to vidí jinak. On má jednu práci, dobře placenou, v IT. Pracuje z domova, má volnou pracovní dobu a stres řeší tím, že si dá v poledne hodinovou procházku nebo si zahraje na PlayStationu. A každý měsíc si něco ušetří. Nemálo.
„To je tím, že neumíš hospodařit s penězi,“ říká mi často. „Musíš si stanovit rozpočet a držet se ho.“
Jednou jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že bych měla přestat kupovat tu drahou kávu, co si dávám jednou za měsíc v kavárně na rohu, když mám vzácné volné odpoledne. Jestli to je ten důvod, proč nemám úspory.
„To ne, ale kupuješ zbytečnosti. Třeba ty nové boty minulý měsíc. Nebo ten krém, co stál skoro pětistovku.“
Mám dva páry bot – jedny do práce, jedny na běhání. Ty první se mi po dvou letech roztrhly a ten krém mi předepsala kožní lékařka na ekzém, který se mi udělal z věčného mytí rukou a používání dezinfekce. Ale on to takhle nevidí. Pro něj jsou to zbytečnosti. Věci, bez kterých bych se obešla, kdybych uměla „správně“ šetřit.
Minulý týden jsem seděla v kuchyni po noční směně, ještě v pracovním oblečení, protože jsem byla tak unavená, že jsem se před snídaní neměla sílu ani převléknout. Uvařila jsem si čaj a tupě zírala z okna. Michal vstal kolem deváté, vyspalý, odpočatý, udělal si svoje oblíbené vejce se slaninou a pak si ke mně přisedl s úsměvem.
„Víš, přemýšlel jsem, že bychom mohli jet v létě na tři týdny do Thajska,“ řekl nadšeně. „Kamarád tam byl loni a říkal, že je to cenově dostupné. Stačilo by, kdybys každý měsíc dala stranou dva tisíce, a do léta bychom měli dost.“
Dva tisíce. Měsíčně. Polkla jsem naprázdno a pomyslela si, že to je přesně ta částka, která mi chybí, abych po zaplacení všeho nezbytného měla aspoň nějaký pocit klidu. Tři týdny volna. Volna, které stejně nedostanu, protože při dvou zaměstnáních nemůžu jen tak zmizet na jedenadvacet dní v kuse.
„Asi to nepůjde,“ řekla jsem tiše.
„Proč ne? Vždyť vyděláváš dost. Jen si neumíš našetřit,“ odpověděl s tím svým typickým výrazem – napůl starostlivým, napůl vyčítavým. Jako bych byla dítě, které si neumí odříct sladkost.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Ne proto, že bych byla naštvaná, ale proto, že jsem byla tak vyčerpaná, že jsem neměla sílu dál předstírat, že to chápu. Že chápu, jak může někdo s jednou dobře placenou prací, s dostatkem spánku a volného času, někomu, kdo sotva stíhá existovat mezi směnami, vysvětlovat, že problém je v tom, že si neumí odříct.
„Víš, proč nemám úspory?“ zeptala jsem se ho klidně. „Protože sestra v nemocnici bere třicet tisíc, z toho dvacet za základní úvazek a deset za přesčasy a noční. A ani s druhou prací nedosáhnu na to, co ty bereš za jeden pracovní týden doma.“
Vypadal překvapeně. Nikdy jsme o konkrétních částkách nemluvili. Platili jsme nájem napůl, účty taky, jídlo jsme nakupovali střídavě. Na papíře to vypadalo fér. Ale papír neodráží realitu.
„Není to o tom, že bych si neuměla spořit,“ pokračovala jsem. „Je to o tom, že k tomu, abych si mohla spořit, by mi muselo něco zbýt.“
Od toho rozhovoru uplynuly dva týdny. Michal se na mě pár dní díval trochu jinak – možná s pochopením, možná s lítostí. Nevím. Ale včera mi řekl, že bychom mohli jet jen na deset dní a že by zaplatil letenky za nás oba.
Neřekla jsem mu, že to pořád nevyřeší ten základní problém. Že se druhý den po návratu zase obléknu do uniformy a půjdu do nemocnice, protože ty účty se samy nezaplatí. A že zatímco on si za měsíc na ty letenky našetří, já budu ráda, když si našetřím na nový pracovní plášť místo toho, který se mi rozpadá pod rukama.
Někdy přemýšlím, jestli vůbec můžeme dlouhodobě fungovat, když každý žijeme v tak odlišném světě. On ve světě možností, já ve světě nutnosti. Ale pak si vzpomenu, jak se na mě občas dívá, když usínám vyčerpáním před televizí, a vím, že mě miluje. Jen prostě některé věci nechápe. A já jsem příliš unavená na to, abych mu je vysvětlovala.
