Článek
Po třech letech v menší firmě jsem si připadala, že jsem konečně „postoupila o level výš“. Všechno bylo nové. Kanceláře v centru, šéf, který nosil drahé sako a kávu pil zásadně s mandlovým mlékem. Týden po nástupu mi oznámil, že pojedeme spolu na služební cestu. „Alespoň se poznáme víc,“ řekl, když mi podával harmonogram. Znělo to normálně. Zatím.
Pracovní večeře
Do Brna jsme jeli kvůli prezentaci pro klienta. Celý den byl náročný, ale cítila jsem se dobře. Konečně jsem součástí něčeho důležitého. Když jsme večer dorazili na hotel, navrhl, že zajdeme na pracovní večeři. Prý si chce probrat dojmy z jednání.
Souhlasila jsem bez přemýšlení. Měla jsem hlad a byla jsem vděčná, že se mnou jako nováčkem jedná na rovinu. Restaurace byla v přízemí hotelu. Pěkná, decentní, skoro prázdná. Dali jsme si víno, on povídal o práci, já naslouchala. Připadalo mi to v mezích. Než změnil téma.
Vypadáš výborně, to musím říct
Najednou se jeho tón změnil. Přestal mluvit o firmě a začal říkat, že jsem na tuhle pozici moc hezká. Že většinou bere na obchod spíš chlapy, ale se mnou to má úplně jinou úroveň. Že prý umím „skvěle využít svůj potenciál“. Nechápala jsem, co tím myslí.
Znejistěla jsem. Smála jsem se trochu nuceně, snažila se vrátit k práci, ale bylo jasné, že už o práci mluvit nechce. Prý jestli nechci po večeři na skleničku k němu do pokoje. Odmítla jsem slušně, s tím, že jsem unavená. Řekl, že chápe, ale v očích mu to zklamání zůstalo.
Vedlejší stůl
Chtěla jsem rychle dojíst a zmizet. Nervozita se ve mně hromadila, atmosféra zhoustla. A pak se stalo něco nečekaného. Ke stolu vedle nás si sedl pár, žena a muž, asi kolem padesátky. Jakmile je uviděl, ztuhl. Doslova zbledl.
Chvíli zůstal potichu a pak se naklonil ke mně a sykl: „Zaplať to, prosím tě, já musím jít.“ Nechápala jsem, ale udělala jsem to. Když jsem odcházela, zahlédla jsem, jak ten muž od vedle vstává a říká: „Karle? Co ty tady?“ Byl to klient, kterého jsme ten den prezentovali.
Trapné ticho
Druhý den v autě neřekl ani slovo. Celou cestu zpátky do Prahy mlčel, jen si hrál s telefonem. Cítila jsem se jako někdo, koho chtěl schovat. Ne jako kolegyně, ale jako problém. Když jsme dorazili k firmě, jen řekl „dík“ a zmizel v budově. Bez pohledu, bez řeči.
Od té doby bylo všechno jinak. Přestal se mnou komunikovat, začal mě obcházet, úkoly mi posílal přes někoho jiného. Ostatní si toho začali všímat. Někdo mi řekl, že jsem to asi přehnala s ambicemi, že „všichni vědí, jak to chodí“.
Důsledky bez viny
Cítila jsem se špatně, i když jsem nic neudělala. Jen jsem šla na večeři, kterou mi navrhl nadřízený. Jen jsem odmítla jeho návrh. Jen jsem byla ve špatný čas na špatném místě. A přesto jsem to byla já, kdo měl nálepku.
Po dvou měsících jsem podala výpověď. Nechtěla jsem pracovat v prostředí, kde je ženská vina automatická a mužská chyba přehlížená. Nebylo mi patnáct, nebyla jsem naivní. A přesto mě to dostalo. Protože někdy vás nezničí to, co uděláte. Ale to, že jste řekli ne.
Zdroj: Petra L., Praha
