Článek
Neříkám, že to bylo vždycky jednoduché. Měli jsme svoje neshody, svoje tiché dny, svoje hádky, ale nic z toho mě nepřimělo pochybovat. Až po svatbě. Až když jsem začala zjišťovat, že součástí balíčku „můj muž“ je i celkem zásadní výhrada: že moje kamarádky mu prostě lezou na nervy. Že ho „iritují“. Že jsou „drzé“, „nezralé“, „toxické“. A že by bylo nejlepší, kdybych je přestala vídat.
Nejdřív jsem si říkala, že to přejde. Že si třeba nesedli, že se to srovná, že je to nějaký přechodný nesoulad. Však každý nemůže milovat každého. Jenže ono to nepřešlo. Naopak. Začalo to nenápadně – komentáři, které jsem měla brát „s nadsázkou“. Jako když poznamenal, že „s tou Janou se ti vždycky nějak zhorší nálada“, nebo že „Lenka má na tebe špatný vliv“. Dával to do žertu, ale pod tím byla jasná výčitka. A čím víc jsem ty komentáře ignorovala, tím byly konkrétnější. A tvrdší.
Jednou večer, po víně, se už neudržel. Řekl mi na rovinu, že moje kamarádky nesnáší. Že mu vadí, jak se chovají, co říkají, co mi radí. Že se mezi námi motají. A že by chtěl, abych si vybrala – jestli chci být v manželství, nebo si dál hrát na holčičí partičku, co se směje večeřím a řeší kraviny. A já tam seděla a najednou vůbec nevěděla, co na to říct. Protože to nebylo postavené jako názor. Byl to požadavek. Ultimátum. A za ním pohled člověka, který byl naprosto přesvědčený, že má pravdu.
Když se nad tím zpětně zamyslím, možná ty signály byly vidět dřív. Jen jsem je nechtěla vidět. Třeba když se na nějakém večírku urazil, že jsem se víc bavila s holkama než s ním. Nebo když jsem mu chtěla pustit zprávu od kamarádky a on jen protočil oči. Nebo když si posteskl, že „už se zase jdeš vypovídat k těm tvým kámoškám“. Brala jsem to jako projev žárlivosti. Možná trochu přehnané, ale přece jen žárlivost znamená, že mu na mně záleží, ne? Tak jsem si to aspoň vysvětlovala. Jenže tohle nebyla žárlivost. Byla to kontrola.
Zkoušela jsem to s ním probírat. Mluvili jsme o tom. Hodně. Vysvětlovala jsem mu, že tyhle holky tu byly dávno před ním. Že jsou součástí mého života. Že si u nich můžu oddechnout, být sama sebou, říct i věci, které se do manželství nevejdou. Ne že bych mu nevěřila. Ale jinak se mluví s člověkem, který s vámi žije, a jinak s někým, kdo vás zná od základky a ví, co jste dělala, když jste byla na dně. Jenže on to nebral. Vždycky otočil diskuzi na to, jak ho ty holky pomlouvají, jak se mu smějí za zády, jak ho znevažují. A já čím dál častěji cítila, že se musím rozhodovat.
Začala jsem vynechávat srazy. Nezvala jsem je k nám domů. Místo výletu jsem radši zůstala s ním. A ze začátku jsem si říkala – dobře, je to kompromis. Chci, aby nám to klapalo. Občas ustoupím, občas on. Jenže já ustupovala pořád. A najednou jsem zjistila, že je to už rok, co jsem s Janou nebyla na kafi. Že s Lenkou si jen píšu večer, když spí. A že když mi někdo z nich volá, jdu mluvit ven, jako puberťačka, co se bojí, že ji máma slyší.
A to byl bod, kdy mi to došlo. Že tohle není kompromis. Že tohle je pomalé odebírání sebe sama. Tichá amputace vztahů, které mě dělají mnou. A že jestli budu dál mlčet, jednoho dne zůstanu jen ve světě, který není podle mě – ale podle něho. A co z toho vlastně zbyde?
Vím, že někteří by řekli – no a co, tak si kamarádky odpustíš, manžel je přece rodina. Ale pro mě to není tak jednoduché. Protože vztah není výměnný obchod. Není to o tom, že když ti dám jednu kamarádku, dostanu víc klidu doma. Není to obchod s věcmi, ale se vztahy. S city. A já už tolikrát viděla, jak ženy pomalu rezignují. Jak se vzdávají kontaktů, přestávají psát, odhlašují se z chatu, vynechávají srazy – a pak najednou zjistí, že nemají komu zavolat, když jim je smutno. A že to, co se jim dřív zdálo jako detail, byl vlastně jejich systém podpory.
Nevím, kam to povede. Vím jen, že tentokrát už neustoupím. Řekla jsem mu to. Že mi chybí holky. Že je znovu chci vídat. Že jsem jeho žena, ne jeho vlastnictví. A že pokud chce mít ženu, která se kvůli němu odstřihne od všech vztahů, měl si vzít jinou.
Nereagoval dobře. Mlčel. Pak bouchl dveřmi. Pak řekl, že jsem se změnila. Nezměnila jsem se. Jen jsem přestala uhýbat. Přestala jsem si omlouvat to, co mě bolí. A začala jsem znovu mluvit tak, jak bych mluvila ke kamarádce – bez výmluv, bez okolků, na přímo. Protože právě to mi chybělo nejvíc. Hlas, který je můj. A který nechci ztratit. Už nikdy.
