Článek
Byla jsem právě v kuchyni a dodělávala večeři, když manžel přišel z obýváku s rukou na prsou a divně bledý v obličeji. „Něco se mi děje, nemůžu popadnout dech,“ řekl tiše a já v tu chvíli věděla, že je zle. Michal nikdy nepřiznával bolest nebo slabost. Byl to ten typ muže, který chodí do práce i s horečkou, který odmítá léky na bolest hlavy a který tvrdí, že rýma je jen výmysl farmaceutických firem. A teď stál přede mnou, třicet osm let, sportovec, a sotva dýchal.
Záchranka přijela za sedm minut. Těch sedm minut ale trvalo jako věčnost. Držela jsem ho za ruku a snažila se být klidná, zatímco uvnitř jsem panikařila. Sousedka si vzala naši dceru k sobě, já nasedla do sanitky a jela s Michalem do nemocnice. Infarkt, zněla diagnóza. V osmatřiceti letech, bez jakýchkoliv předchozích příznaků. Prostě se to stalo.
Následující týdny v nemocnici byly jako mlhavý sen. Chodila jsem mezi prací, domovem a nemocnicí, vysvětlovala desetileté Elišce, proč je tatínek pořád pryč, a večer zírala do stropu s myšlenkami na to, co bude dál. Doktoři byli optimističtí – zásah byl včasný, škody na srdci minimální. Mluvili o změně životního stylu, o stresu v práci, o dědičných dispozicích. Michal to všechno poslouchal s tím svým typickým výrazem člověka, který ví všechno lépe. Kýval, usmíval se na doktory, a já věděla, že to jde jedním uchem tam a druhým ven.
Když ho po dvou týdnech pustili domů, čekala jsem, že život se pomalu vrátí do starých kolejí. Jenže místo toho přišel nový Michal. „Víš, Terezo,“ řekl mi jednou večer, když Eliška už spala. „Tam na tom sále, když mi dávali ten stent, já jsem si uvědomil, že můj život může skončit, kdykoliv. A co po mně zůstane? Faktury, hypotéka a emailová schránka plná pracovních úkolů.“
Znělo to rozumně. Konečně pochopil, o čem jsem mluvila posledních deset let – že život není jen práce, že je třeba zpomalit, užívat si rodinu, malé radosti. Jenže jeho představa o „užívání si života“ byla trochu jiná než ta moje.
Koupil si motorku. Ne nějakou malou, rozumnou. Ne. Velkou, černou, která řvala jako ďábel a budila v šest ráno celou ulici. „To je moje terapie,“ smál se, když jsem protestovala. „Doktor říkal, že se nemám stresovat. A tohle mě uklidňuje.“ Následovaly lekce paraglidingu. Potom se začal potápět. Pak přišlo na řadu skoky padákem. A do toho každý pátek hospoda s kamarády, ze které se vracel nad ránem.
„Tohle je ten člověk, kterého jsem si vzala?“ ptala jsem se sama sebe jednou v sobotu ráno, když se přivalil domů ve čtyři, páchnoucí pivem a cigaretami (přestože nikdy předtím nekouřil). Kdyby mi někdo před rokem řekl, že můj workoholický manžel, který plánoval dovolenou půl roku dopředu a každý výdaj dvakrát zvažoval, bude ve čtyřiceti skákat z letadla a vracet se nad ránem z hospody, vysmála bych se mu.
„Ty to nechápeš,“ řekl mi, když jsem se pokusila s ním mluvit o tom, že jeho nový životní styl mě děsí. „Já jsem se znovu narodil. A tentokrát chci žít naplno.“ Postupně mi docházelo, že pro něj to „naplno“ znamená bez ohledu na mě, bez ohledu na Elišku, bez ohledu na sliby, které jsme si dali. Život je krátký, opakoval stále. Nechtěl ztrácet čas něčím tak banálním jako je rodičovská schůzka nebo společná večeře.
A pak jednou uprostřed noci zazvonil telefon. Michal měl nehodu na motorce. Nic vážného, ujišťovali mě z nemocnice. Jen zlomená ruka a pár odřenin. Seděla jsem vedle jeho lůžka, když se probral z narkózy, a dívala se na jeho zmatený výraz. „Co se stalo?“ zeptal se. Vysvětlila jsem mu to a on zavřel oči. „Jsem idiot,“ zašeptal.
Ten večer, když jsme se vrátili domů, dlouho mlčel. Pak se posadil vedle mě na gauč, poprvé za mnoho měsíců, a vzal mě za ruku. „Myslel jsem, že žít naplno znamená zažít všechno, co jsem nikdy nezkusil. Ale dneska, když jsem letěl z té motorky, jsem si uvědomil, že jediné, na co jsem myslel, jste vy dvě.“
Netroufám si říct, že jsme zase tam, kde jsme bývali před jeho infarktem. To už asi nikdy nebudeme. Ale pomalu nacházíme novou rovnováhu. Motorku prodal. Skákat z letadla už také nechce. Ale občas si zajde s kamarády na pivo a já mu to přeju. A já? Já jsem se naučila, že život je opravdu příliš krátký. Příliš krátký na to, abychom ho promarnili strachem z toho, co přijde, nebo vztekem na to, co bylo.
