Článek
V obchodním centru bylo narváno. Lidi se táhli s taškami, na food courtu se nedalo sednout a z klimatizace mě rozbolely dutiny. Ale pořád jsem si říkala, že to vydržím. Ještě pár minut, pár pater a budu venku.
Krok vedle
Schody na eskalátoru byly kluzké. Možná proto, že venku pršelo, možná jsem si jen nevšimla mokré špičky bot. Udělala jsem krok, ztratila rovnováhu a v příští vteřině jsem letěla dozadu. Nestihla jsem ani vykřiknout.
Dopadla jsem… měkce. Někdo mě zachytil. Cítila jsem pevné ruce, tělo, které mě podrželo, dlaně na bocích. Na zlomek vteřiny jsem byla v objetí naprostého cizince. Dýchal zhluboka, jako by se taky lekl. Neviděla jsem mu do tváře, jen jsem ucítila vůni. Jemný parfém, trošku koření a něčeho známého. Možná tabák?
První šok
„Jste v pořádku?“ ozvalo se. Hlas klidný, ale trochu zastřený. Zvedla jsem hlavu a podívala se do očí. Byl to mladý muž, asi o pár let starší než já. Ne klasický hezoun, spíš obyčejný typ. Ale měl výraz, který se těžko zapomíná. Upřímný, lehce starostlivý.
Snažila jsem se narovnat a poděkovat, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě pořád drží. Ani jeden z nás se neměl k tomu couvnout. Jako bychom oba na vteřinu ztuhli v čase.
A pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.
Druhý šok
„To byl zatím nejhezčí pád, co jsem kdy zažil,“ řekl s mírným úsměvem a konečně mě pustil. Ne ironicky, ne vlezle. Spíš něžně, trochu rozpačitě, jako by se omlouval za to, že vůbec něco řekl.
Zasmála jsem se. Nervózně, ale upřímně. Ten smích mi pomohl zpátky na nohy víc než jakákoli pomocná ruka. Ustoupila jsem, poděkovala, on kývnul a za pár vteřin zmizel mezi lidmi. Ani jméno jsem nezjistila.
Zůstala jsem stát u výstupu z eskalátoru a zírala na prostor, kde před chvílí stál. Ačkoli šlo jen o pár sekund, měla jsem pocit, že se mi něco důležitého právě odehrálo přímo před nosem a já to nechala odejít.
Něco se ve mně zlomilo
Celý víkend jsem na to myslela. Ne proto, že bych se do něj zamilovala, to ne. Ale protože jsem si uvědomila, jak moc jsem poslední roky zavřená ve své bublině. Práce, domů, sem tam kamarádi, online svět. Když se stane něco reálného, fyzického, lidského, jako by mě to zasáhlo silou, na kterou nejsem zvyklá.
Začala jsem se ptát sama sebe, kdy jsem naposledy někoho skutečně potkala. Ne přes appku, ne v komentářích, ale takhle náhodou, v životě. Přestala jsem věřit, že se to vůbec ještě děje.
Nešlo o něj, ale o mě
Ten pád nebyl jen o uklouznutí na eskalátoru. Byl to spíš výpadek z rutiny. Náraz, který mi ukázal, že možná stojím na místě už moc dlouho. Možná jsem tak soustředěná na to, abych neudělala chybu, že už ani nevidím, co je kolem.
A ten cizinec? Možná byl jen náhodný kolemjdoucí. Možná to říká každé, která mu padne do náruče. Ale ve mně to něco probudilo. Chuť být víc venku. Být přítomná. Možná si občas i dovolit spadnout a nechat se zachytit.
Zdroj: Karolína M., Brno
