Článek
V hospodě, kam občas chodíme s kamarády, to bývá dost nevyrovnané. Někdy tam sedíme sami tři, jindy je to narvané až po strop a nemáme ani kam dát bundu. Ten večer patřil k těm živějším. Hluk, smích, pivní sklenice narážející o sebe a stoly plné talířů s hranolkami a gulášem. Nálada byla výborná a já měl pocit, že přesně tohle jsem potřeboval.
Pak si přisedla. Vůbec jsem ji neznal. Cizinka, to mi bylo jasné hned podle přízvuku. Mluvila česky velmi dobře, ale s takovým tím měkkým přízvukem, který prozradí, že čeština není mateřský jazyk. Než jsem se stačil zeptat, už mi vyprávěla, že je tu na stáži, pracuje v nemocnici a zatím je v Česku nadšená. Byla usměvavá, sympatická, mluvila přirozeně, žádné předvádění, prostě normální holka, která se ocitla v nové zemi a chce ji poznat. Slovo dalo slovo, objednali jsme si další pivo, pak další, a než jsem se nadál, zbyli jsme tam jen my dva a personál začal uklízet stoly.
Nerad se loučím, když je večer příjemný a tenhle takový byl. Nabídl jsem, že ji doprovodím, protože bydlela jen o pár ulic dál. Souhlasila, a tak jsme se loudali nočním městem, povídali si o všem možném, od jídla až po to, jak Češi působí uzavřeně, ale když je člověk pozná blíž, jsou prý srdeční a milí. Tohle byla věta, která mě dostala. Jo, máme své chyby, ale když tohle řekne někdo zvenku, potěší to.
Nakonec jsme se zastavili u jejího domu a ještě chvíli postávali venku. Trochu jsme se smáli, bylo to spontánní, lehké, jak už dlouho ne. Žádné komplikace, žádná očekávání, jen dva lidi, co se náhodou potkali. A když mě pozvala nahoru na skleničku, ani mě nenapadlo odmítnout. Nešlo o nic víc než o příjemné pokračování večera a i kdyby, byli jsme oba dospělí.
Byt byl útulný, moderní, a já si říkal, že má štěstí na takové bydlení v Praze. Uvařila čaj, nabídla sušenky a já se začal cítit jako doma. Seděli jsme u malého stolku, ona si sundala svetr, já rozepnul mikinu a pomalu jsme se posouvali blíž a blíž. A pak v momentě, kdy se naše rty poprvé dotkly, se ozval klíč v zámku. Ztuhli jsme oba.
Dveře se otevřely a do místnosti vešel postarší muž v kabátě, trochu unavený, s taškou v ruce a pohledem, který se zastavil nejdřív na ní, pak na mně. Mně se v tu chvíli zastavil dech. Znám ten obličej. Viděl jsem ho mockrát. Sedával naproti mně, když mi měřil tlak, prohlížel mi krk a ptal se, jestli dost piju vodu. Byl to náš rodinný lékař. Ten, ke kterému chodíme roky. Ten, který ví, jakou jsem měl mononukleózu, jakou alergii na antibiotika, a kterému jsem jednou pod vlivem horečky skoro brečel v ordinaci, že už chci být zdravý. A teď jsem seděl u něj doma. S jeho dcerou. A evidentně jsme nebyli jen u čaje.
Nevěděl jsem, co říct. Omluvit se? Vysvětlovat? Vstal jsem, trochu zrudnul, snažil se narovnat mikinu a vykoktal něco jako „Dobrý večer, já… asi půjdu.“ Neřekl ani slovo, jen nás mlčky pozoroval. Jeho dcera vypadala překvapená, ale ne úplně vyděšená. Jako by se to dalo čekat. Prý bydlí s otcem, protože jí zatím nedali samostatný byt v rámci stáže. Nikdy mě nenapadlo, že by ten byt mohl být jeho.
Zpátky domů jsem šel pěšky, hlava mi šrotovala. Byl to zvláštní večer. Začal nevinně, měl šmrnc, nádech dobrodružství, a skončil takovým šokem, že jsem ještě druhý den pořádně nevěděl, co si o tom myslet. Co si o mně teď bude myslet on? Bude mě poznávat v ordinaci? A co až přijdu na kontrolu?
