Článek
Doma mě čekal relativní klid. Děti u babičky, partner na pracovní cestě, kočka se rozvalovala na gauči a vypadala, že o mě vůbec nestojí. Konečně den, kdy si člověk může v klidu pustit hudbu, navléct se do volného trika a vařit sám pro sebe bez neustálého dotazování, kdy už to bude.
Jenže osud, nebo spíš Dopravní podnik měl zřejmě jiné plány. Autobus, kterým jsem jela z města, měl zpoždění. Nestíhala jsem přestup a další spoj mi jel až za půl hodiny. Stála jsem na zastávce a snažila se nenadávat. A v tom se to stalo. Přijel jiný autobus, než jsem čekala. Zastavil, dveře se otevřely a v nich stál on. Řidič. Normální muž v modré košili, s vousy třídenního typu, které mu překvapivě slušely, a s úsměvem, co působil, že je určený jen mně. Možná jsem si to vsugerovala, možná ne. Každopádně jsem nastoupila.
Nebylo tam moc lidí, takže jsem si sedla blíž k přední části, kde jsem na něj dobře viděla. Nevím, co to do mě vjelo. Nikdy jsem se nezakoukala do žádného řidiče, opraváře, technika nebo někoho v montérkách. Ale tenhle měl v sobě něco zvláštního. Jako by to celé hrál. Při rozjezdu se na mě podíval přes zpětné zrcátko. Nebo to tak aspoň vypadalo. Já zrudla a rychle koukala do tašky, jako že hledám kapesník. Nepomohlo to. Celou cestu jsem přemýšlela, jak vypadám, jestli nemám flek na tričku nebo šmouhu pod okem. A taky, jestli se mnou jen tak flirtuje ze zvyku, nebo mě opravdu pozoruje. A jak to asi chodí, když vás začne balit řidič autobusu?
Když jsme dojeli na moji konečnou, neřekl nic. Jen zůstal sedět, jako by se ho to netýkalo. Já vystoupila, udělala pár kroků a pak se ozvalo zatroubení. Otočila jsem se. On na mě mávnul. Ať prý počkám. Zůstal stát a řekl, že má půlhodinovou pauzu. A jestli bych si nechtěla dát kafe v bistru u zastávky. Mozek říkal, že ne. Že mám doma tašky s nákupem, maso, co se brzy zkazí, a plán, co se zřejmě právě rozsypal jako domeček z karet. Ale nohy šly za ním.
Seděli jsme u plastového stolečku, pili rozpustné kafe z automatu a povídali si. O životě, o tom, jaké to je jezdit každý den stejnou trasu, o lidech, co si stěžují, že se vezou pozdě, ale nikdy neřeknou děkuju. O tom, že mu kdysi jedna cestující přinesla koláče, protože ji vždycky počkal. Smála jsem se, trochu víc než bylo nutné, ale cítila jsem se dobře. Bylo to neplánované, nepatřičné a přitom zvláštně správné. Ten večer jsem zmeškala druhý autobus a domů šla pěšky. S úsměvem, lehkou hlavou a novým telefonním číslem v kapse.
Doma jsem omáčku samozřejmě nevařila. V lednici jsem našla jogurt, sedla si na balkón a přemýšlela, co se to vlastně právě stalo. Nejsem puberťačka, která by se zakoukala do každého, kdo se na ni usměje. Ale taky nejsem kámen. A ten muž měl něco v sobě. Možná to bylo tím, že mě oslovil, když jsem to nečekala. Možná tím, že byl normální. Ne ten typ, co by vám posílal kytky růží přes messenger. Spíš ten, co umí podržet dveře a nečeká za to medaili.
Nevím, jestli se ještě uvidíme. Možná jo. Možná to celé zůstane jen jako jedna podivná vzpomínka na středeční večer, kdy se místo večeře odehrála malá životní epizoda s řidičem autobusu. Ale jisté je jedno, někdy i obyčejný den může skončit úplně jinak, než si člověk naplánoval. A klidný život? Ten může klidně narušit úplně cizí muž s úsměvem a volantem v ruce.
