Článek
Takový, který přijde nečekaně jako rána pod pás a zanechá vás v němém úžasu. Stalo se to před dvěma týdny, když jsem jako každé úterý čekala na Matěje (14) před školou. Pršelo, a tak jsem si vzala svou starou červenou bundu s kapucí – tu, co mám už dobrých deset let a která přežila snad všechny životní bouře, včetně porodu, stěhování a rozvodu.
Stála jsem tam mezi ostatními rodiči, kontrolovala e-maily v telefonu a vyhlížela Matěje. Když konečně vyšel ze školy, zahlédla jsem ho, jak mluví s nějakou dívkou. Usmívala jsem se, měla jsem radost, že má kamarádku. Zamávala jsem na něj, ale on se na mě podíval s výrazem, který by dokázal zmrazit i lávové pole. Rozloučil se s dívkou a pomalu, jako by šel na popravu, se vydal ke mně.
„Proč jsi musela přijít v tomhle?“ procedil mezi zuby, když došel až ke mně. Nechápala jsem. „V čem? V té bundě? Vždyť prší.“ Ale Matěj už nekomunikoval. Celou cestu domů mlčel, až práskl dveřmi od bytu a zavřel se v pokoji. Zůstala jsem stát v předsíni, mokrá a zmatená. Co se právě stalo?
O hodinu později, když jsem mu nesla svačinu, to konečně vybouchlo. Seděl na posteli, se sluchátky na uších a se zamračeným výrazem puberťáka, který má pocit, že mu nikdo na světě nerozumí. „Ty vůbec nechápeš, jak je to trapný,“ začal, když si sundal sluchátka. „Ta červená bunda… vypadáš v ní jako… jako…“ Hledal slova, která by dostatečně vyjádřila hrůzu mého outfitu. „Jako někdo, kdo vůbec neví, co se dneska nosí.“
V tu chvíli jsem se na něj dívala a nechápala. Ten kluk, kterého jsem devět měsíců nosila pod srdcem, kterého jsem kojila, učila chodit, mluvit, kterému jsem četla pohádky… se za mě stydí. Kvůli bundě. Kvůli kusu látky. „A co se dneska nosí, Matěji?“ zeptala jsem se klidně, i když uvnitř mě to vřelo. „Jak by se podle tebe měla oblíkat matka čtrnáctiletého kluka? Jako nějaká influencerka z Instagramu?“
„To ne, ale… prostě normálně. Aby to nevypadalo, že jsi z minulého století.“ Musel vidět, jak mě ta slova zasáhla, protože rychle dodal: „Promiň, mami, ale dneska tam byla Eliška a… no, líbí se mi a prostě jsem nechtěl, aby viděla… no, tebe v tomhle.“ V ten moment se ve mně něco zlomilo. Nebyl to vztek, bylo to něco jiného. Poprvé v životě jsem se styděla za svého syna. Ne za to, jak vypadá nebo co dělá. Ale za to, jak se chová. Za to, že dal přednost mínění nějaké dívky před respektem ke své matce.
„Víš, Matěji,“ řekla jsem po chvíli, „ta bunda mi je sympatická. Je pohodlná, teplá, nepromokavá a já se v ní cítím dobře. A to je to jediné, na čem záleží.“ Podíval se na mě, jako bych právě oznámila, že se chci stát astronautkou. „Ale mami, i babička se obléká moderněji než ty.“ To mě rozesmálo. Moje matka, která má sedmdesát a kupuje si oblečení výhradně ve slevách velkých řetězců, je prý módnější než já.
„Výborně! Tak tvoje babička může příště přijít před školu a vyzvednout tě ona. Aspoň se za ni nebudeš muset stydět,“ odpověděla jsem a odešla z pokoje. Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak rychle děti dospívají a jak se mění jejich pohled na svět - a na nás, rodiče. Najednou nejsme hrdinové, ale potenciální zdroj trapnosti. Najednou nás hodnotí a soudí, jako bychom byli my těmi dětmi.
Když jsem druhý den ráno vstávala, udělala jsem něco, co jsem neplánovala. Oblékla jsem si svou nejhezčí halenku, nové džíny a místo svých obvyklých tenisek jsem si vzala kotníčkové boty. Ne proto, že bych chtěla vyhovět Matějovi, ale proto, že jsem si uvědomila, že jsem poslední dobou oblékání nevěnovala pozornost. Že jsem se spokojila s pohodlím a praktičností, ale zapomněla na to, že občas je fajn cítit se i trochu hezká.
Když mě Matěj uviděl, zarazil se. „Jdeš někam?“ zeptal se podezřívavě. „Ne, jen jsem si uvědomila, že moje červená bunda bude dneska odpočívat,“ odpověděla jsem s úsměvem. Cestou do školy jsme mlčeli, ale bylo to jiné mlčení než včera. A když jsme se loučili před školou, Matěj se na mě podíval a tiše řekl: „Vypadáš hezky, mami.“ V ten moment jsem se za něj přestala stydět. A myslím, že on za mě taky. Jen jsme oba potřebovali připomenutí - on, že respekt k rodičům je důležitější než to, co si myslí spolužáci. A já, že i když jsem matka, neznamená to, že musím zapomenout na to, že jsem také žena.
Ta červená bunda stále visí v mé skříni. Občas si ji vezmu, když jdu na dlouhou procházku nebo když prší. Ale už není mou každodenní uniformou. A když se občas Matěj zatváří kysele, když si ji obléknu, jen se usměju a řeknu: „Neboj, dneska nepotkáme žádnou Elišku.“ A on se zasměje také. Možná, že puberta není jen o tom, že děti vzdorují rodičům. Možná je to čas, kdy se i my, rodiče, můžeme něco naučit od svých dětí - třeba to, že občas stojí za to vyjít ze své komfortní zóny, i když je teplá a nepromokavá jako stará červená bunda.
