Článek
Prostě se všichni sejdeme, dáme si něco dobrého a popovídáme si. Jenže já jsem si nepopovídala skoro s nikým. A bolelo to o to víc, že jsem se na tohle setkání celý týden těšila. Dokonce jsem si vzala v práci dovolenou, abych stihla uklidit a připravit všechno jídlo. Marně.
Když přijela Věra s manželem a dvěma dospívajícími dětmi, hned se rozproudila debata o nové práci mého švagra. Všichni se zajímali, jak se mu daří v novém zaměstnání, jestli má dobré kolegy, jaký má plat a jaké benefity. Věra se chlubila, že teď konečně budou moci jet v létě k moři. Honza, můj synovec, mezitím vyprávěl dědovi o tom, jak hraje za dorost místního fotbalového klubu a že mají šanci postoupit do vyšší soutěže. Nikdo se mě nezeptal, jak se mám já, co je nového v mé práci nebo jak se daří mojí dceři, která studuje v zahraničí.
Maminka pak přinesla na stůl svůj slavný bramborový salát a řízky. „Dala jsem ti tam větší porci, Mirku,“ řekla mému bratrovi a pohladila ho po vlasech, jako by mu stále bylo deset. „Vím, že jsi po mých řízcích vždycky hladový.“ Mirek se usmál a nacpal si do pusy obrovské sousto, až se všichni zasmáli. Nikdo si nevšiml, že jsem strávila celé dopoledne pečením koláče s rebarborou a jahodami, podle receptu, který jsem si schovala z loňského letního časopisu.
A pak přišel okamžik, který si budu pamatovat asi navždy. Když maminka přinesla kávu, všimla si koláče, který stál na kuchyňské lince. „Kdo přinesl tenhle koláč?“ zeptala se a ukázala na moje dílo. Můj bratr si vzal kousek, ochutnal a prohlásil: „Ten je dobrý! Je kupovaný?“ Bylo to, jako by mi někdo dal facku. „Ne, ten jsem pekla já,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi rudnou tváře. V tu chvíli jsem chtěla zmizet. Prostě se vypařit. Být kdekoli jinde než tady.
Věděla jsem, že moje rodina není nijak zvlášť všímavá, ale tohle bylo příliš. Seděla jsem mezi nimi jako duch. Jako někdo, kdo není hodný pozornosti. Copak si vážně nikdo nevzpomněl, že mám narozeniny? Copak jsem tak nezajímavá? Celý život jsem je podporovala – jezdila na Mirkovy zápasy, hlídala Věřiny děti, když potřebovali s manželem vyrazit sami, vozila maminku k doktorům. A přesto jako by mě neviděli.
Po chvíli jsem se omluvila a šla na toaletu. Zavřela jsem dveře a rozplakala se. Tiše, aby mě nikdo neslyšel. Nechtěla jsem dělat scény, nikdy jsem je nedělala. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, která drží rodinu pohromadě, ta, která se stará o ostatní. Ale teď jsem cítila prázdnotu a zklamání tak silné, že se mi svíralo hrdlo.
Když jsem se vrátila, debata pokračovala, jako by se nic nestalo. Táta vyprávěl o sousedovi, který postavil nový plot, a všichni se smáli, když popisoval, jak nerovně vede. Strýc Karel mezitím nabízel ochutnat jeho domácí slivovici a maminka diskutovala s Věrou o nějakém novém seriálu na Netflixu. Nikdo si nevšiml, že jsem brečela.
Později ten večer, když všichni odešli, jsem zůstala sama v kuchyni a uklízela nádobí. Můj muž přišel, objal mě zezadu a zašeptal: „Všechno nejlepší k narozeninám, lásko.“ Aspoň on nezapomněl. Položila jsem hlavu na jeho rameno a znovu se rozplakala. „Proč mě nikdo nevidí?“ zeptala jsem se. „Proč si nikdo nevšimne, že existuju?“
Seděli jsme pak dlouho u kuchyňského stolu a povídali si. O tom, jak se často cítím neviditelná. Jak mi přijde, že jen rozdávám a nikdy nic nedostávám zpět. Jak toužím po tom, aby si mě někdo všiml, aby někdo ocenil to, co dělám. A pak jsme společně vymysleli plán. Příští rodinné setkání nebude u nás.
Nebudu péct, nebudu uklízet, nebudu se starat o to, aby všichni měli co jíst a pít. Jednou, jen jednou, chci přijít jako host. Třeba si pak někdo všimne, kolik toho obvykle dělám. A možná – i když v to už skoro nevěřím – si někdo vzpomene, že taky existuju. Že mám sny, starosti a radosti. Že jsem víc než jen tichá postava v pozadí jejich životů.
A víte co? Jestli ne, tak už to nevadí. Protože jsem se rozhodla, že příští narozeniny oslavím jinak. S přáteli, kteří mě vidí. S lidmi, kterým na mně záleží. S těmi, kteří nepotřebují koláč, aby si všimli, že jsem.
