Na účet mi přistál příspěvek v hmotné nouzi. Radost trvala přesně pět vteřin

Je mi 42 let. Ještě před rokem jsem měla všechno - manžela, práci, střechu nad hlavou, plány do budoucna. Pak přišla ta rána. Manžel mi oznámil, že má jinou, mladší, a že se rozvádíme. Byt byl psaný na něj, takže jsem se musela vystěhovat. A jako naschvál jsem ve stejné době přišla o práci - malá firma, kde jsem dělala účetní, zkrachovala.

Najednou jsem byla sama, bez peněz, bez domova. Naštěstí mám kamarádku Janu, která mi nabídla, že můžu bydlet u ní, než se postavím na nohy. Nastěhovala jsem se do jejího malého bytu, na gauč v obýváku, a začala hledat práci. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela.

Ve dvaačtyřiceti jsem najednou „stará“. Všude chtějí mladé, dynamické, flexibilní. Nikdo nestojí o účetní ve středním věku, i když má dvacet let praxe. Posílala jsem životopisy, chodila na pohovory, ale pořád nic. Úspory se tenčily, dluh u Jany rostl a já začínala propadat panice.

A tak jsem udělala něco, co jsem si nikdy nemyslela, že budu muset udělat. Šla jsem na úřad práce a požádala o pomoc. O dávky. O příspěvek v hmotné nouzi. Seděla jsem tam mezi lidmi, o kterých jsem si vždycky myslela, že jsou nějak „jiní“ než já. Že jsou líní, že se jim nechce pracovat, že zneužívají systém. A najednou jsem byla jednou z nich.

Ta úřednice nebyla zlá, ale cítila jsem z ní únavu a rutinu. Vyplnila se mnou formuláře, vzala si všechny ty papíry, které jsem musela donést - výpisy z účtu, potvrzení o bydlení, doklady o tom, že opravdu nemám nic. Řekla mi, že to zpracují a dají vědět.

Čekala jsem dva týdny. Dva týdny plné strachu, nejistoty a studu. Styděla jsem se před Janou, že jsem jí na obtíž. Styděla jsem se sama před sebou, že jsem selhala. Styděla jsem se před svými rodiči, kterým jsem o své situaci raději ani neřekla - jsou staří, nemocní, nechci je zatěžovat.

A pak mi přišla SMS z banky, že mi na účet přišla platba. Srdce mi poskočilo radostí. Konečně! Konečně budu moct Janě dát aspoň něco za nájem. Konečně si budu moct koupit nové boty - ty staré už mají díry. Konečně přestanu být úplně na dně.

Přihlásila jsem se do internetového bankovnictví a tam to bylo - příjem s popiskem „Úřad práce ČR“.

Srdce mi poskočilo radostí. Konečně! Konečně uvidím, s čím můžu počítat na další měsíc. Kolik mi stát přiznal v mé těžké situaci. Jak si budu moct dovolit žít.

A pak jsem uviděla částku: 148 Kč.

Ne, to není překlep. Sto čtyřicet osm korun. Částka, za kterou si dneska nekoupíte ani pořádný oběd v restauraci. Částka, která by mi nestačila ani na jízdenky na týden, kdybych jezdila na pohovory. Částka, která je výsměchem mé situaci.

Pět vteřin jsem zírala na obrazovku a myslela si, že špatně vidím. Že je to nějaký omyl. Že mi poslali jen zálohu nebo nějaký doplatek. Že ta skutečná částka teprve přijde.

Ale nebyl to omyl. Byl to můj příspěvek v hmotné nouzi. Celých 148 korun.

Rozbrečela jsem se. Seděla jsem u počítače a brečela jako malé dítě. Z bezmoci, ze vzteku, ze zklamání. Z pocitu, že celý systém je proti mně. Že všechno to ponížení, všechny ty formuláře, všechno to čekání bylo k ničemu.

Zavolala jsem na úřad práce. Mladá slečna na druhém konci mi suše sdělila, že je všechno v pořádku. Že mi skutečně náleží příspěvek ve výši 148 korun. Že je to spočítané podle platných tabulek a koeficientů. Že je to prostě tak.

„Ale jak mám z toho žít?“ ptala jsem se zoufale.

„To bohužel nemohu posoudit,“ odpověděla mi. „Můžete si požádat o další dávky nebo zkusit najít práci.“

Další dávky. Další formuláře. Další ponížení. A výsledek? Možná dalších 148 korun. Nebo možná nic.

Zavolala jsem Janě. Vyslechla mě, byla chápavá jako vždy. „To je hrozné,“ řekla. „Ale víš co, nějak to zvládneme. Třeba ti příští měsíc dají víc.“

Vím, že to myslí dobře. Ale jak dlouho ještě může tolerovat, že u ní bydlím prakticky zadarmo? Jak dlouho ještě může živit dospělou ženou, která by se měla umět postarat sama o sebe? Nechci být břemenem pro své přátele. Nechci zneužívat jejich dobroty. Ale co mám dělat?

Kamarádka Věra mi poradila, ať zkusím brigádu. Něco načerno, abych nepřišla o dávky. Ale co? Uklízet kanceláře? Roznášet letáky? Ve svém věku, se svým vzděláním, se svou hrdostí?

Další kamarádka, Helena, mi navrhla, ať zkusím nějakou rekvalifikaci. Že prý je teď nedostatek lidí v IT, že bych se mohla naučit programovat. Ve dvaačtyřiceti. Začínat od nuly v oboru, kde většina lidí začíná v osmnácti. Kde i ti mladí mají problém udržet krok s technologiemi.

Sedím teď u Jany v obýváku, na gauči, který se na noc mění v mou postel, a přemýšlím, co dál. Úspory jsou pryč. Důstojnost je pryč. Naděje… ta ještě trochu zůstává, ale každým dnem slábne.

Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Měla jsem zůstat v nefunkčním manželství, jen kvůli finanční jistotě? Měla jsem si hledat novou práci, už když jsem viděla, že firma, kde pracuju, má problémy? Měla jsem být sobečtější, vypočítavější, prozíravější?

Nebo je chyba v systému? V systému, který slibuje záchrannou síť pro ty, kdo se ocitnou v nouzi, ale ve skutečnosti je nechá padnout? V systému, který dává falešnou naději a pak ji rozbije částkou, která je výsměchem?

Nevím. Vím jen, že těch 148 korun na mém účtu je jako facka. Facka mé důstojnosti. Facka mé naději. Facka mé víře, že když člověk celý život pracuje a pak se ocitne v problémech, společnost mu pomůže.

A tak sedím na Janině gauči, před sebou hrnek čaje (kávu už si odpouštím, je drahá) a přemýšlím, co dál. Jak se dostat z téhle díry. Jak znovu najít práci, bydlení, důstojnost. Jak přežít další dny, týdny, měsíce.

Možná si najdu tu brigádu načerno. Možná zkusím tu rekvalifikaci, i když nevěřím, že v mém věku mám šanci v IT. Možná budu dál posílat životopisy a doufat, že někdo dá šanci i ženě ve středním věku. Možná požádám o další dávky, i když se při té představě červenám studem.

Ale jedno vím jistě - už nikdy nebudu soudit lidi, kteří se ocitli na dně. Už nikdy si nebudu myslet, že jsou líní nebo že zneužívají systém. Už nikdy nebudu věřit, že „kdo chce pracovat, práci si najde“.

Protože 148 korun není pomoc. Je to výsměch. A moje radost z něj trvala přesně pět vteřin.

Pět vteřin, než jsem pochopila, že všechny ty sliby o sociální síti byly jen prázdná slova. Že realita člověka v nouzi v České republice roku 2025 je úplně jiná, než jak nám ji malovali.

A tak mi nezbývá než doufat, že se kolo štěstí zase otočí. Že najdu práci. Že se postavím na vlastní nohy. Že jednou budu na tuhle epizodu svého života vzpomínat jako na zlý sen.

I když, upřímně, po téhle zkušenosti o tom dost pochybuji.