Článek
Jsem matka dvou dětí, účetní na částečný úvazek a věčně unavená žena, která se snaží stíhat nákupy, vaření, domácnost a občas i sebe. Velikonoce pro mě byly vždycky spíš o stresu než o pohodě – vajíčka, výzdoba, beránek, mazanec. Letos jsem se ale zatvrdila, že to bude jinak. Že si to užijeme jako rodina. A když jsem na internetu uviděla pozvánku na tradiční velikonoční trhy v centru Prahy, věděla jsem, že tam prostě musíme jít.
Děti byly nadšené, manžel trochu méně. „Víš, kolik tam bude lidí?“ poznamenal, když jsem mu o mém plánu řekla. Ale já byla odhodlaná. Celý měsíc jsem se na to těšila. Představovala jsem si, jak budeme procházet mezi stánky, ochutnávat dobroty, kupovat ručně vyráběné dekorace, poslouchat lidovou hudbu.
V sobotu dopoledne jsme konečně vyrazili. Zaparkovali jsme na okraji centra, protože najít místo blíž by bylo jako hledat jehlu v kupce sena, a vydali se směrem k náměstí. Už z dálky jsem slyšela hluk davu a hudbu z reproduktorů. Magda (8) a Kuba (10) nedočkavě poskakovali a já se těšila, jak si to všichni společně užijeme.
Jenže hned jak jsme vstoupili na náměstí, přišel první šok. Davy. Všude kolem davy lidí, kteří se tlačili, strkali, proudili všemi směry. Držela jsem děti pevně za ruce, abych je v tom lidském mraveništi neztratila. Kuba už po pár minutách zaúpěl: „Mami, já nic nevidím!"A měl pravdu. Pokud jste nebyli přímo u stánku, neměli jste šanci zahlédnout, co se v něm prodává.
S vypětím všech sil jsme se protlačili k prvnímu stánku s občerstvením. Fronty byly všude. U trdelníků, u svařáku, u velikonočních perníčků. „Podívej, mami, já chci tohle!“ volala Magda a ukazovala na zdobené perníkové vajíčko, které stálo… 120 korun. Za jeden perník. Manžel se na mě podíval s výrazem „já ti to říkal“ a já jsem musela Magdě vysvětlit, že tyhle perníčky si můžeme upéct i doma, a mnohem levněji.
Mezi stánky bylo tak málo místa, že jsme se museli sunout krok za krokem. S kočárky a malými dětmi to muselo být peklo. Vzduch byl plný vůně svařeného vína, sladkostí, grilovaného masa, ale taky potu stovek těl a výparů z generátorů, které napájely stánky.
Po deseti minutách mi začalo být jasné, že tenhle výlet nebyl dobrý nápad. Kuba dostal hlad a jediné, co jsme mu mohli koupit, byl párek v rohlíku za osmdesát korun. Jakmile se s ním Kuba zakousl do zástupu, někdo do něj vrazil a párek skončil na zemi. Následoval pláč, který přehlušil i reprodukovanou hudbu z pódia.
Magda mezitím začala reptat, že ji bolí nohy, a manžel se tvářil, jako by právě procházel očistcem. A to jsme na trzích byli teprve čtvrt hodiny! K dokonalosti scházel už jen déšť – a ten samozřejmě taky přišel. Nejdřív pár kapek, pak celkem solidní přeháňka.
„Jdeme domů,“ rozhodla jsem nakonec, když jsem viděla, jak se všichni čtyři tísníme pod jedním deštníkem a snažíme se vyhnout loužím, které se rychle tvořily na nerovné dlažbě. Nikdo neprotestoval.
Cestou k autu jsme míjeli malé bistro, tak trochu schované před hlavním proudem. Žádné davy, žádný shon. Jen pár stolků na kryté zahrádce a vůně čerstvě upečeného moučníku. „Co kdybychom si dali horkou čokoládu?“ navrhl manžel smířlivě, když viděl můj zklamaný výraz.
A víte co? Ten hrnek horké čokolády s domácí šlehačkou, který jsme tam všichni dostali, byl nejlepší věc za celý den. Seděli jsme tam, povídali si, smáli se našemu nevydařenému výletu a plánovali, co budeme dělat doma. Upečeme vlastní velikonoční perníčky. Obarvíme vajíčka. Možná si pustíme film.
Když jsem se rozhlédla po stolku, uvědomila jsem si, že takhle nějak jsem si původně představovala „velikonoční atmosféru“. Ne v davu cizích lidí, kteří se předhánějí, kdo utratí víc za předražené cetky, ale v pohodě, s rodinou, s úsměvem.
Od té doby se držím hesla, že nejlepší svátky jsou ty, které si vytvoříte sami. Ne ty, které vám někdo naservíruje na přeplněném náměstí s reprodukovanou hudbou. Příští rok už zůstaneme doma. Nebo možná pojedeme někam do přírody. Ale na velikonoční trhy? Tam už mě nikdo nedostane. I když se zase za rok objeví perfektní fotky na sociálních sítích.
