Článek
Rezervaci jsme měli, nálada byla výborná. I počasí přálo, a tak jsme si sedli venku na zahrádce, objednali si jídlo i víno, a chvíli jsme si připadali jako v jiném světě. Bez starostí, bez hluku, jen příjemná hudba, smích a slunce zapadající za stromy.
Když přišel účet, vytáhla jsem kartu. Jídlo i pití jsme měli výborné, nebyl důvod šetřit, a navíc jsem měla zrovna na účtu peníze z nové zakázky, takže jsem chtěla zaplatit já. Číšník mi podal terminál, přiložila jsem kartu, na displeji bliklo „schváleno“, a bylo hotovo. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jenže o pár vteřin později se na displeji objevila hláška, že platba neproběhla. Nechápala jsem. Vždyť už mi to pípnutím potvrdilo, že je transakce v pořádku. Číšník se zatvářil trochu rozpačitě a řekl, že se to někdy stává, že se transakce nestihne propisovat do systému, a požádal mě, abych zaplatila znovu. V tu chvíli jsem zaváhala. Řekla jsem mu, že si radši zkontroluju účet, než to zopakuju. Jenže wi-fi zrovna zlobila, signál mizel, a já se do banky přes aplikaci nedostala.
Číšník stál trpělivě vedle nás a ujišťoval mě, že pokud by náhodou peníze odešly dvakrát, banka to sama pozná a jednu z transakcí vrátí. Měl pohotové vysvětlení, zněl přesvědčivě, a já, s jistým váháním, kartu přiložila znovu. Tentokrát proběhlo vše hladce, žádná chybová hláška, žádné zdržení. Poděkoval, odešel, a my se ještě chvíli zdrželi se skleničkou.
Doma jsem se konečně dostala do bankovnictví. A nestačila jsem se divit. Opravdu platba proběhla dvakrát. Stejná částka, dvě sekundy po sobě. Zavolala jsem na infolinku banky, kde mi potvrdili, že platba skutečně odešla dvakrát, a že pokud šlo o chybu, má to reklamovat obchodník. Byli milí, ale zároveň v tomhle neústupní. Je to běžný postup. To mě znervóznilo. Nechtěla jsem čekat týdny, než si to restaurace vyřídí se svou bankou. V hlavě mi šrotovalo, proč to vůbec nastalo? Proč se mi zdálo, že číšník byl trochu moc rychle připravený s odpověďmi? A proč jsem měla ten nepříjemný pocit, že to třeba úplně chyba systému nebyla?
Druhý den jsem do restaurace zavolala. Slušně jsem vysvětlila situaci, řekla datum, čas i částku, a požádala o nápravu. Slečna na telefonu mě ujistila, že si to prověří a zavolá zpátky. Nezavolala. Volala jsem znova, a tentokrát mě přepojila na vedoucího směny. Ten už byl opatrnější, ale zároveň se tvářil, že o ničem neví. Prý to musí řešit účetní, a ta je až příští týden. V tu chvíli jsem začala mít podezření, že něco nehraje. Restaurace přece musí mít záznamy z terminálu. Proč to trvá tak dlouho? A proč ten číšník včera tak divně uhýbal pohledem?
Začala jsem pátrat. Našla jsem na internetu pár recenzí od lidí, kteří si stěžovali na podobnou věc. Dvakrát zaplacený účet, komplikované dohledávání a pomalá komunikace. A v několika z nich se opakovalo stejné jméno. Číšník, který obsluhoval i nás. Najednou se to celé začalo skládat. Vypadalo to, že to možná opravdu nebyla náhoda. Nešlo o chybu systému, ale o člověka, který věděl, jak tu chybu využít. A že se to občas projde, protože ne každý si účet zkontroluje hned. Ne každý reklamuje. A někteří to prostě vzdají.
Sepsala jsem oficiální stížnost, kontaktovala vedení podniku e-mailem a přiložila výpis z účtu. Reakce přišla rychle. Omluva, potvrzení chyby, příslib vrácení peněz. A také ujištění, že se „celou věcí budou interně zabývat“. Číšník prý už v restauraci nepracuje. Prý náhoda. Těžko říct. Možná ho vyhodili, možná jen odešel dřív, než se na něj přišlo. Každopádně mi vrátili peníze, ale pocit zkažený zůstal.
Od té doby si každou platbu ověřuju hned. Ne proto, že bych nevěřila lidem, ale protože vím, že někteří to s důvěrou rádi zkusí. A když narazí na někoho, kdo se neozve, jen si mnou ruce. Zároveň mě pořád mrzí, že podobné věci člověk zažívá zrovna tam, kde se chtěl jen v klidu najíst a užít si obyčejný večer. Někdy to totiž není chyba systému. Někdy je to člověk, který ví, jak systém obejít. A počítá s tím, že většina lidí na to nikdy nepřijde.
